DOBROVSKÝ, Josef PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 6
NejhoršíNejlepší 
Napsal uživatel Jiří Václavík   
Čtvrtek, 12 Srpen 2010 13:15
Velikost písma:

Josef Dobrovskýnarozen 17.8.1753 v Ďarmotech, zemřel 6.1.1829 v Brně

Teolog, vychovatel, vědec v oboru lingvistiky, zakladatel slavistiky, důsledný obhájce svobody myšlení a vědeckého úsudku, nesmlouvavý kritik, učený osvícenec, národní buditel „modrý abbé“, historik, vynikající osobnost 2. poloviny 18. a začátku 19. století. /perfektně hovořil 12 světovými jazyky/.

  S Častolovicemi jsou spojeny četné letní pobyty Josefa Dobrovského u hraběte Františka Josefa Šternberka - Manderscheida. Na doporučení Dobrovského vstoupil do služeb šternberského rodu také František PALACKÝ (1798 - 1876), který se stal archivářem v místním zámeckém archivu.

Otec Josefa Dobrovského, voják Jakub Doubravský /někdy psáno též Daubravský/, pocházel ze Solnice. Sloužil poblíž maďarského Győru a v armádě dosáhl hodnosti strážmistra. Mnohé věci v historii ovlivnily maličkosti a ne jinak tomu bylo v případě malého Josefa. Matrikář provádějící zápis příjmení Doubravský se dopustil při přepisu chyby, a tak známe tohoto muže jako Josefa Dobrovského. Asi šest týdnů po narození syna Josefa se rodina přestěhovala do Čech, neboť otcův dragounský pluk byl přeložen do Klatov. Dobrovští se usadili v tehdy německém Horšovském Týně. Krátce po přestěhování otec zemřel a matka se znovu vdala za Němce, takže Josef v dětství mluvil jen německy.

Česky se Josef Dobrovský naučil až na augustiánském gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě v letech 1762 - 1766. Humanitní studia a s nimi spojené další poznávání jazyka podstoupil v Klatovech /1766 - 1768/ a na filosofii v Praze, kde  studoval s vynikajícím prospěchem v letech 1769 - 71. Poté studoval teologii v Praze, stal se novicem jezuitského řádu v Brně a po zrušení řádu (1773) studoval teologii opět v Praze. V letech 1776 - 1787 vyučoval filosofii a matematice čtyři syny hraběte F. A. Nostice. První vědeckou prací, kterou zaujal odbornou veřejnost, byla rozprava z roku 1778, v níž dokázal, že zlomek evangelia svatého Marka, který byl chován v Praze z doby Karla IV. jako vzácný rukopis, není originál, nýbrž pozdější opis. Kritické myšlení a důraz na ověřená fakta se stalo Dobrovského stálým atributem. Vzdor tomu, že nikdy nepřestal být hluboce věřícím člověkem, byl vždy důsledným obhájcem přísně vědeckých důkazů. Svá stěžejní díla psal, jak bylo v té době ve vědeckém světě zvykem, německy a latinsky.

Dostává se do sporu o stáří české bible a zvláště kritizuje vydání Karla Rafaela Ungara - Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech, O stáří českého překladu biblického, O zavedení knihtiskařského umění v Čechách aj. Je znám tím, že plynně hovoří 12 jazyky. Zejména odborné veřejnosti jsou určeny literární časopisy vydávané v němčině Josefem Dobrovským v letech 1779 - 87 (Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780 a Literární magazín Čech a Moravy.).

Přátelství s hrabětem Nosticem se mu mohlo stát osudným. Při jednom honu na jeleny v Jindřichovicích na Falknovsku je postřelen, přičemž kulku nosil ve svém těle po celý zbytek života. Výrazně zasáhl do tehdy společensky významného sporu o Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství. V červenci 1787 byl ustanoven prorektorem a v srpnu 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce, kde se staral o výchovu kněží. Seminář však byl josefínskými výnosy zrušen, a tak se „modrý abbé", jak se Dobrovskému přezdívalo pro barvu jeho šatů, vrací do Prahy.

Na slavnostním zasedání České společnosti nauk 25. září 1791 vystoupil Dobrovský - za účasti císaře Leopolda II. - s referátem o oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidómu rakouskému, v němž vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Na rozdíl od tehdy četných jazykových obran nebyl však Dobrovského projev poníženou prosbou či dokazováním užitečnosti češtiny pro státní úředníky. Připomněl panovníkovi, že Slované tvoří většinu jeho říše a že jsou silou, která může i v budoucnu ochránit „rakouské panování" před nepřátelskými útoky. Dobrovského řeč vyšla tiskem (německy) a v překladu K. I. Tháma si ji mohli přečíst i čtenáři Krameriových novin. Jestliže Dobrovského činnost ovlivňovala dosud jen úzký okruh inteligence, vstoupilo nyní jeho jméno do vědomí širší české veřejnosti. Z učeného osvícence se naráz stal národní buditel.

V letech 1791 - 1822 napsal řadu významných prací. Časté přepínání duševních sil však vedlo k tomu, že v roce 1795 onemocněl prudkými výbuchy zuřivosti. Od roku 1801 nastoupil léčení v ústavu pro choromyslné a částečně se mu podařilo nemoc potlačit. V pozdějších letech pobývá na lázeňských pobytech v Karlových Varech, Františkových Lázních a roku 1823 se v Mariánských Lázních seznámí s J. W. Goethem.

V roce 1802 - 23 vydal cyklus historických pojednání pod souhrnným názvem Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. Na jaře roku 1792 odjíždí s hrabětem Jáchymem Šternberkem na cesty do Švédska, kde se zajímá zejména o předměty odcizené během třicetileté války, společně pokračují do Ruska a 17. srpna 1792 přijíždí do Petrohradu. Jejich cesty se zde rozdělují, a tak Dobrovský po studiu archiválii pokračuje do Moskvy, kde zůstal od října 1792 do 7. ledna 1793. Po svém návratu domů píše svá stěžejní díla.

K základním dílům Dobrovského patří Dějiny české řeči a literatury z roku 1792. V roce 1818 vydal podrobnější Dějiny české řeči a starší literatury, dovedené však, vzhledem k cenzuře, jen do roku 1526. Těmito díly a řadou dalších studií založil novodobou českou literární historii. Na jeho výklad dějin později navázal František Palacký.

Roku 1802 vydává Česko - německý slovník (I. díl 1802, II. díl, dokončovaný A. Puchmajerem a V. Hankou, 1821), následuje Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809). Od 80. let 19. století se podílel na činnosti České společnosti nauk. Udržoval písemné i osobní kontakty s vědci z mnoha evropských zemí i se svými žáky, mezi které patřili například  B. Kopitar, J. W. Goethe, A. Puchmajer, V. Hanka a F. Palacký.  Po roce 1818 se dostává do sporu s Josefem Jungmannem o pravost Rukopisu zelenohorského, následně dokazuje, že jde o podvrh.

Stává se zakladatelem slavistiky. Za monumentální dílo v tomto oboru je považována latinsky psaná práce Základy jazyka staroslověnského z roku 1822. Poslední dílo Josefa Dobrovského Mluvnice lužicko - srbská z roku 1828 zůstává nedokončeno s ohledem na jeho zhoršující se zdravotní stav. V prosinci téhož roku se vracel od císaře z Vídně. Ubytoval se u Milosrdných bratří, odmítl kočár a v sychravém počasí chodil po městě pěšky. Nastydl, 25. prosince 1828 odsloužil v kapli u Milosrdných bratří mši, musel však ulehnout na lůžko, ze kterého už nevstal. Jeho srdce dotlouklo 6. ledna 1829 v Brně, kde je i pohřben. 

 

 

 

 



PageRank

WebInfo - SEO analýza


Vytvořil a spravuje Daniel Beneš © 2010 - 2015 | Grafika Daniel Beneš & Jiří Václavík © 2010 - 2015
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko