Myslím, že k historii ochotnického divadla v Častolovicích je třeba dodat několik vět z trochu jiného soudku. Málokdo z nás se dnes pozastaví nad tím, co všechno je schováno za statistickými čísly. Nic o tom, co všechno ochotníkům divadlo dalo. Kolik oni sami dali s každou rolí, s každým představením ze své duše i ze svého srdce. Kolik krásných večerů prožili. O úzkostech, o trémě, ale i o štěstí být ve skupině lidí sobě blízkých. Co zážitků, smíchu i radosti. Co rozdali ze sebe svým divákům. Kolik na svou roli vynaložili úsilí a obětovali svého času. Ani o tom, jak se herci sami obohatili, jak s každou rolí o kousíček povyrostli. Jak se rozdávali těm před oponou.

Ale co dál ? To všechno má skončit ? Jistě ne ! Ano změnila se doba, je jiný životní rytmus. Život se přetechnizoval. Máme docela jiné možnosti rozvoje. Z lidských srdcí se vytrácí opravdový cit. Hrubneme. Místo hudby se opájíme jen děsivým dunivým rytmem. Za štěstí je pokládáno lomozivé techno, které ničí a zabíjí. Ale žádný humbuk nikdy dlouho nevydržel a nevydrží ani v naší době. Zase zatoužíme po kráse s tichým zamyšlením. Zase se najdou noví mladí, kteří budou chtít něco víc než jen kravál a hrubost. Přijdou další a další ochotníci. Jejich divadlo bude žít stále. Třebaže se trochu změní styl a forma.
Divadelní pane bože, sestup z divadelního nebe zase k nám dolů.

Vladimír Hroneš († 3.4.2008, napsáno v 85 letech)