Říká se, že staří lidé mají hodně zkušeností a spoustu zážitků, jenom je většinou nemá (nebo nechce) kdo poslouchat. Mám to štěstí, že s jedním takovým člověkem tady v Častolovicích bydlím a jeho vyprávění mě vrací nejen do doby mého dětství, kdy on byl aktivní sportovec a jezdil po světě, ale především do doby jeho dětství a mládí, které my si možná moc neumíme představit, ale které rozhodně mělo své kouzlo. Tím člověkem je Josef Matoušek, ročník 1928, zasloužilý mistr sportu, ale pro mě především nejlepší táta na světě. O některá jeho vyprávění bych se ráda podělila, třeba zaujmou i vás ...

 

V roce 1942 se mladý Pepík Matoušek měl rozhodovat o své budoucnosti. Protože školu poměrně odbýval a raději se věnoval hraní loutkového divadla s vlastnoručně vyrobenými loutkami, jeho známky na pololetním vysvědčení byly žalostné - nejlepší z nich byly dvě trojky. Maminka mu řekla, že s ním nikam o přijetí do učení žádat nepůjde, protože tam brali jen děti s velmi dobrým prospěchem (byly zavřené vysoké školy a tak se do učebních oborů hlásily i děti s výborným prospěchem). Pepík rád pracoval se dřevem a tak se vydal do Kolářské dílny k mistru kolářskému a kovářskému panu Františku Pourovi. Přijímal ho mistrův syn a ptal se na známky ve škole - jestli prý má nějakou trojku. Pepík po pravdě řekl, že má dvě. Mladému Pourovi se kluk zdál být šikovný a tak ho jen upozornil, ať o trojkách starému mistrovi neříká a do učení ho přijal. Teprve asi po půl roce vyšla celá pravda o jeho vysvědčení najevo. Mladý Pour na Pepíka spustil, jak to, že mu o těch čtyřkách a pětkách neřekl a Pepík upřímně odpověděl ... ,,Na ty jste se mě pane mistr neptal." Naštěstí byl Pepík kluk šikovný a pracovitý, tak si ho v učení nechali.