Ještě jinou dostatečně jasnou známku tuposti a hlouposti ukázal bažant: existuje druh psů s bílou nebo skvrnitou srstí, s krásnýma očima, jež se velmi podobají očím koroptvi. Přednost této rasy se dá tedy poznat podle očí. Ten druh psů je určen k lovu koroptví. Stačí docela malé lovcovo upozornění, aby se pes - až se přiblíží k houfu koroptvi – mírumilovně a tiše na ni díval a lovci dal znamení. S čím větší strnulostí a bez pohnuti pes leží, tím bezpečněji se lovec může přiblížit. Jestliže se pes jen trochu pohne nebo vztyčí ocas, je to znamení ke spěchu, poněvadž ptáci nezůstanou dlouho na místě. Urozený baron Mikuláš starší ze Schönfeldu, můj obzvláštní příznivec, s nimž jsem nejednou trávil podzimní prázdniny při čižbě a lovu, měl takového psa jménem Laranze. S ním jsme jeli na voze. Tento pes měl tak znamenitý čich v nozdrách, že na vzdálenost jednoho jitra ucítil pach koroptví. A tak ihned seskočil z vozu, pán šel třeba na jinou stranu, dokud se pes nezastavil a neupozornil ho na koroptve.

Bylo to podivuhodně krásné, bílé zvíře. S údivem a až k vlastní záhubě civěly koroptve na nádherného psa, obdivovaly se jeho hlavě, bělosti, skvrnám na srsti a tomu ostatnímu (sám jsem se také díval) a tak poskytly lovci vhodnou dobu, aby mohl puškou naplněnou kousky olova zastřelit tři z nich a někdy i více. Tento druh psa, používaný na koroptve, se obvykle bere i na bažanty; a je to o to snazší, že bažant sedí na větvích stromu a odtamtud s obdivem pozoruje psa. Nevadí mu dokonce ani štěkot zvířete, jen nesmí být příliš děsivý - to je vrchol hlouposti -, a mezitím ho lovec sestřelí. Inu, je nepozorný! Konečně tato prostoduchost je vlastní i koroptvím, jinak se tomu nedá říkat než tupost.
Viděl jsem, jak pes na pokyn přiskočí k bažantovi, který se pásl pod stromem. Ten se ovšem vyděsil, a ačkoli  mohl uletět a tím zmást psa, dal se do běhu. Prchal kolem křoví, pes rychle za nim, až bažantovi ukousl konec ocasu. Teprve tehdy pták odletěl, když si jen tak tak uchránil tělo. Ocas ovšem zůstal v psí tlamě. Pozoroval jsem další příklad nejapného chování tohoto sličného ptáka, totiž bažanta, případ, který prý se podle tvrzení lovců stává dost často: když bažanti prchají v hustém porostu před psem, vystrašení a zaslepeni nebezpečím - je jim totiž jasné, že budou polapeni -, vznesou se náhle do výše a nestarají se o to, kudy a kam uniknout. A tak se často stává, že si sami sobě přivodí smrt nerozvážností a hloupostí. Padají zpět k zemi a stanou se kořistí. Tolik o tuposti tohoto ptáka. Ostatně tetřev hlušec si v tom s nim vůbec nezadá, ale poněvadž je to vzácnější pták, i když se vyskytuje v mnoha druzích, který nikdy nelétá v houfu, doklady jeho nejapnosti zůstanou jaksi utajeny. Český jazyk má o nich dvě pořekadla: v tom jednom říkáme lidem, kteří neslyší naše slova, že jsou hlušší než tetřevi, v tom druhém nějakému hlupákovi řekneme, že je veliký tetřev. Obě pořekadla rozhodně neznamenají lichotku. Po Čechách koluje ještě jedna historka o slovním nedopatření jednoho posla, po němž urozený muž poslal opatovi tetřeva; posel si spletl slova a řekl:,,Pane Tetřeve, můj pán vám posílá opata.“ Ta příhoda je všem známá a já to zde nechci dál rozvádět. Mám k tomu důvody.
Závěrem svého povídání o bažantech povím ještě toto: urozený baron Otto z Oppersdorfu v Častolovicích, o němž jsem již mluvil, choval mezi mnoha jinými druhy tři psy: dva byli lovečtí, ale nečistokrevní, a protože se jejich počínání nelíbilo pánovi, nařídil, aby byli zavřeni. Kdykoli jim vsak povolil výběh, buď ráno nebo večer, pospíchali společně do polí a do lesů, kde lovili zajíce. Vraceli se domů většinou s kořistí, sami potřísněni krvi, protože mezitím některé menši zajíčky sežrali, přinesená kořist pak většinou nestála za nic. Nedovedli zadržet svou chtivou žravost a vždy něco ochutnali. Třetí pes, rozhodně lepší, se zase ukryl v hájích či lesích, a kdykoli se mu podařilo oklamat bažanta, jeřábka nebo ulovit koroptev, odnášel je domů bez úhony; toto je druh psa, jejž příroda určila k lovu ptáků, vystříhá se jich tedy, ba nelze ho ani přinutit, aby ochutnal ptačí maso. (Mimochodem v Častolovicích byli chováni jedni psi k lovu koroptví, druzí k vystopování divoké zvěře, další k odchytu zajíců, k lovu veverek, jiní zase na divočáky, na kolouchy, opět jiní k plaváni a vynášení usmrcených ptáků z rybníků, konečně další k vyhrabávání tchořů a ostatních zvířat, která se zdržují pod zemi, dokonce i psi k lovu ježků.) Psi, o nichž jsem mluvil, neměli lovci v lásce, protože plašili zvěř v lesích, sami z toho velký užitek neměli a pánovi rozhodné radost nepřinášeli.

Je tu ještě něco, co nelze opomenout: bažantí kohout se někdy spáří s tetřeví slepici a střídavě zase bažantí samička s nejmenším druhem tetřeva, tetřívkem. A tak vznikne odrůda bažantů, jež zdaleka převýší vlastnosti otce i matky, a to ve špatnosti, ale i v ostražitosti a odvaze, dokonce i zvláštní chuti masa. Totéž se stává také při ostatním nepřirozeném ptačím milování nebo při omylu, abych o jiném pomlčel, jako je tomu u kanára a stehlíka. Tento smíšený rod má výraznější hlas, stále vytrvale pěje, italsky jim pak říkají bastardi. Totéž se děje s venkovskými psy a chrty a rozhodné nechybějí ještě výraznější a jasnější příklady, jež se nesluší  uvádět.

Použitá literatura:
Balbín Bohuslav: Krásy a bohatství české země, výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae), Panorama 1986