Svatá Lucie je patronkou slepců, nemocných dětí, kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, sedlářů, švadlen, přadlen, krejčích, tkalců, nožířů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů, vrátných, spisovatelů, advokátů, služek, podomních obchodníků.

 
Svatou Lucii si připomínáme právě v adventní době. Určitě bude dobře se o ní dovědět víc.
Je historicky doloženou osobností, která zemřela mučednickou smrtí. Narodila se v Syrakusách kolem roku 286 – přesně půl tisíciletí po Archimédovi, který Syrakusám svými vynálezy pomáhal proti útočícím Římanům a mečem ho proklál římský voják, jemuž vědec řekl: „Člověče, jdi od mých obrazců!“
 
Lucie už jako dítě složila slib věčné čistoty, o to víc trpěla, že jí matka vybrala manžela a navíc pohana. Když matka těžce onemocněla, poradila jí Lucie, aby navštívila v Katalánii hrob sv. Agáty. Matka se skutečně uzdravila a slíbila Lucii, že jí splní každé přání. Souhlasila i s její touhou nevdát se a žít zdrženlivý panenský život, sloužit Bohu.
 
Ženich už tak smířlivý nebyl a udal ji u císaře Diokleciána. Dívka byla římskými okupanty zatčena a krutě mučena, ale nezlomili ji. Přišel záludný trest: bude sloužit v nevěstinci a odveze ji tam volský potah. Stal se však zázrak, ani voli, ani vojáci s vozem nepohnuli. Rozzuření Římané polili Lucii vařícím olejem – ani trochu jí neublížil. Až kat byl úspěšný, probodl jí hrdlo dýkou. Stalo se tak Léta Páně 13. prosince 304.
 
Už v byzantské době se nad jejím hrobem tyčil kostel, který po různých úpravách stojí v Syrakusách dodnes. A slavnou píseň „Santa Lucia“ zná celý svět. Jméno světice má původ v latinském „lux“ = světlo.  
V lidových tradicích chodí Lucie od domu k domu a přináší čistotu. Pro hospodyně to byl také den, kdy měly přísně zakázáno příst. Někde dokonce vynášely v tento den pro jistotu kolovrat ze světnice na půdu. V předvečer svátku chodily po domech Lucy, Lucky - v bílé plachtě oblečené dívky, ženy (někde i muži) s obličejem zamoučeným - zabíleným, nebo se škraboškou, s připevněnými velkými řepovými zuby. Pokud některou přadlenu přistihly při práci, lupkali ji přes prsty, jinde Luca brala přadlenám potáčky (vřetena s navinutou přízí), které si potom musely vykupovat.
Někde zase nosila koště a vymetala všechny kouty, aby bylo v domácnostech čisto. Byla pokládána za  tajemnou bytost.  Věřilo se, že je ochránkyní proti čarodějnictví.
 
Pranostiky
 
Datum  „třináctého“ je mnohdy považováno za nešťastné, ale v prosinci to neplatí, protože k němu nacházíme mnoho hezkých a zajímavých rčení. Například - Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc. Jak dobře víme, je to tvrzení předčasné, neboť nejdelší noci jsou u nás až kolem zimního slunovratu. Tedy někdy kolem 21. prosince. Z toho je zřejmé, že tato pranostika je hodně stará a vznikla pravděpodobně už před změnou juliánského kalendáře na kalendář gregoriánský, někdy v polovině 16. století. Další rčení pasují svatou Lucii na královnu zimy, což naši předkové zasadili do následujících pranostik – „Když přijde Lucie, najde tu už zimu“ nebo „Od svaté Lucie zimy dost“.
 
 Nejznámější je ale určitě rčení spíše astronomické, které je také staré a zní – „Lucie noci upije a dne nepřidá“. Pokud v tomto období mrzlo, pak se také říkalo, že - Svatá Lucie nosí hřeby. K tomuto prosincovému datu se však zachovala i některá víceméně pověrečná rčení. Příkladem je pochybná předpověď budoucí úrody - Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len. A nakonec pověra největší. Podle počasí ve dnech od svátku Lucie až do vánoc se mělo předvídat, jaké bude počasí v měsících příštího roku. Naši milí předkové se prostě snažili při svých předpovědích využít všech možných i nemožných souvislostí. Ale současné vrtkavé počasí to jaksi nehodlá akceptovat.

(zdroj Internet, Jan Kareta)