V pátek dne 6. listopadu 2015 v kostele sv. Víta vystoupil pěvecký sbor Polyfonní sdružení z Nového Města nad Metují a v rámci programu zazněla i skladba Misa in e od Jakuba Jana Ryby.
V letošním roce si připomínáme 200. výročí úmrtí geniálního, ale i nedoceněného skladatele Jakuba Jana Ryby. Kdo byl onen Jakub Jan Ryba? Lze v historii tohoto hodebníka nebo jeho rodiny nalézt nějakou paralelu např. s Častolovicemi? Odpověď, nejen na tyto otázky, by nám mohly přinést následující řádky.

Jakub Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích. Otec se živil jako školní pomocník v Rožmitále, později ve Volyni a Přešticích. Z manželství s ženou Rozálií vzešlo šest dětí, dospělosti se však dožili jen dva synové a jedna dcera. Jakubu Janovi se dostalo na tehdejší dobu velmi dobrého vzdělání. Po základech, které mu vštípil otec, začal mladý Ryba v patnácti letech navštěvovat piaristickou kolej v Panské ulici v Praze. Jeho začátky se neobešly bez překážek. Neuměl dost dobře německy, proto byl nejprve přijat do základní školy, kde si znalost němčiny doplnil, latinu už zvládal. Stačil jeden školní rok, aby měl takové znalosti, které by ho opravňovaly ke studiu v již zmiňovaném  piaristickém gymnáziu. Jakub Jan Ryba v sobě také objevil hudební nadání a začal skládat vlastní hudební díla. Později si Ryba komponováním i přivydělával.
Z bujaré a krásné Prahy, plánoval odejít poté, co na žádost otce absolvoval učitelský kurs a získal atestaci pro výuku na farních školách, do Nepomuku, přičemž ještě krátce vypomáhal v  Mníšku pod Brdy. Místo v Nepomuku bylo mezitím obsazeno jiným kantorem, a tak nepohrdl učitelováním v Rožmitále pod Třemšínem. V roce 1790 se jako pětadvacetiletý oženil s dcerou rožmitálského purkrabího Annou Laglerovou. 7. 12. 1791 (den po sv. Mikuláši) se manželům Rybovým narodil syn, který dostal při křtu jméno Ambrož. Druhorozeným synem je Jakub.
Roku 1796 pak vzniká nejznámější dílo J. J. Ryby - česká vánoční mše Hej mistře, vstaň bystře. V rodině rožmitálského učitele vyrůstá syn Josef Jakub, který, jak se zdá, prospívá natolik, aby se dožil dospělosti. Z Josefa Jakuba se později stává proslulý oční lékař, profesor a děkan pražské university. Dva před ním narození synové Ambrož a Jakub bohužel umírají v útlém věku. Rožmitálský kantor pilně pracuje a komponuje především díla duchovní, ale též světská, písně pro dospělé i pro děti. Zhudebňuje např. divadelní frašku Veselé živobytí.
V roce 1808 do rodiny přibyla dcera Klementa Anna. Rybovi ubývalo sil, přibývalo starostí a pravděpodobně u něj naplno propukla vážná deprese. V sobotu 8. dubna 1815 údajně odešel do Starého Rožmitálu. Domů se však nikdy nevrátil. Po dvou dnech hledání bylo nalezeno jeho mrtvé tělo v lese. Kantor a skladatel totiž spáchal sebevraždu - podřezal si břitvou tepny na krku a na obou zápěstích.
Za „normálních“ okolností by byl jistě váženému rožmitálskému učiteli uspořádán důstojný pohřeb. Na sebevrahy se však vztahoval přísný zákaz církevních obřadů, nesměli být ani pochováváni na hřbitově. Rybovi byl vykázán hrob na starém krchově – někdejším morovém pohřebišti – severozápadně od Starého Rožmitálu.
Osiřelá rodina spoléhala na radu a pomoc nejstaršího syna, který tehdy končil třetí ročník filozofie. Matka předpokládala, že by dvacetiletý Josef mohl převzít po otci školu. Ten se však k tomu necítil povolán, a tak navrhl osmnáctiletý Vilém, že se ujme rodiny i školy. Z Viléma se bohužel v Praze stal lehkomyslný a poživačný mladík, a i doma se pak vrátil k nevázanému způsobu života. O školu se nestaral, po třech letech Rožmitál opustil, dal se naverbovat k dělostřelcům, účastnil se tažení do Savojska a roku 1822 zemřel ve Veroně na tyfus. O necelý rok později skonala jeho matka. V té době žila v Rožmitálu už jen Rybova nejmladší dcera Klementa, v té době patnáctiletá.
Klementina Rybová, odešla po smrti své matky za svou sestrou Marií, která byla ve službě v Panenských Břežanech. Vrchnost se o ně dobře postarala a dívky tam našly i své ženichy. V jednom dni vstoupily Marie a Klementina Rybovy v roce 1834 do stavu manželského. Ženiši byli též bratři. Byli to lesníci Schwingovi, z nichž mladší Matyáš se stal chotěm Klementiny Rybové. Usadili se ve Vojkově. Z manželství vzešla dcera, rovněž Klementina, narozená 9. 10. 1840. Ta se provdala roku 1859 za revírníka Josefa Pelikána. Rodina se usídlila ve Vrchotových Janovicích, kde se jim postupně narodilo šest dětí. Později přesídlili do Brandlína, kde k rodině přibyl ještě jeden syn, a nakonec do hájovny v Kvašťově - Přestavlkách poblíž Prčice. Zde se manželům Pelikánovým narodil 9. 5. 1876 chlapec Jan. Když vyrostl, toužil se Jan stát lesníkem, ale protože se tomuto povolání věnovali již jeho dva bratři, rozhodla vrchnost o tom, že půjde do učení na kuchaře do Vídně. V rakouské metropoli se Jan vyučil své profesi u francouzského kuchaře Jonssarda.
A právě v osobě Jana Pelikána nacházíme drobnou spojitost s Častolovicemi. Úspěšný, podnikavý i sportovně nadaný mladík úhledného zevnějšku se seznámil v Častolovicích, kde tehdy vařil pro hraběte Šternberka, s Gabrielou Faltysovou, pocházející z Kostelce nad Orlicí. Přitažlivá zámecká panská řádně zamotala mladému Pelikánovi hlavu a po delších námluvách mu řekla své ano 10. 9. 1901. Mladí manželé vystoupili z panských služeb a pokusili se o vlastní podnik. Slepičí farma u Velehradu na Moravě nebyla šťastným nápadem, obchod s Vídní ztroskotával na tehdy ještě ne dost rychlé dopravě. Jejich prvorozený synáček Josef, narozený 18. 3. 1903, zemřel po dvou dnech a matka po těžkém porodu dlouho stonala. Mladý Pelikán zkusil štěstí jinde. Dobrá pověst a kuchařské umění ho přivedly na rakouské vyslanectví v Bruselu. Tam byl ve službách tehdejšího rakouského vyslance hraběte Baillet Latoura a narodila se zde 26. 11.1904 i dcera Eliška Jindřiška.
Když skončila vyslanecká mise pana hraběte, vrátili se Pelikánovi do Častolovic k hraběti Šternberkovi. Dočkali se i syna Jiřího, narozeného 23. 4. 1906. Trvalého zaměstnání a klidu však rodina nepoznala. Jan Pelikán byl člověk hrdý, nedůtklivý, vědom si své ceny, takže často měnil místa: Buď šel za lepším, nebo pro neshody s chlebodárci. Od hraběte Šternberka odešel například po incidentu, ve kterém sehrál význačnou roli obyčejný špenát. Paní hraběnka vytkla kuchaři, že se mu špenát nepovedl a přikázala, aby zítra servíroval jiný, podle jejího receptu připravený, Pelikán s klidem uložil špenát do lednice a následující den ho drze předložil paní hraběnce. Ta si pochvalovala, jak se mu výtečně podařil, když dbal jejích rad. Prostořeký kuchař nedokázal držet jazyk za zuby, vyzradil, jak to ve skutečnosti bylo a samozřejmě ihned letěl. S radostí ho však přijal hrabě Leopold Kinský v Černíkovicích, kde byli s jeho kuchyní spokojeni.
Nakonec se Jan Pelikán zcela osamostatnil a živil se pořádáním banketů a hostin po celé Evropě. Jeho menu jedli například ministr Badeni, Cosima Wagnerová, Ema Destinová atd. S nadsázkou se dá říci, že krmil vlastně všechny, kdo v té době něco znamenali. Vařil pro krále, ministry i hochštaplery v bájné Evropě před první světovou válkou, zatímco rodina žila ve vlastní vilce v Lysé nad Labem. I. světovou válku přečkal jako kuchař v Podolském sanatoriu, kam byl odvelen. Ač výborný kuchař, byl Jan špatný obchodník. Po válce se neúspěšně pokusil o vlastní výrobu lahůdkových konserv. Poté, co manželům Pelikánovým smrtelně onemocněla dcera Jana, přijala rodina nabídku k pronájmu nádražní restaurace v Polubném Kořenově. Dcera Jana zemřela v únoru 1926 a neklidné srdce jejího otce, pravnuka Jakuba Jana Ryby, selhalo náhle a předčasně 16. 10. téhož roku. Ráno ho našli mrtvého sedícího v křesle s nedokouřeným doutníkem a nedopitou čtvrtičkou červeného vína… Bylo mu padesát let.