SPORTOVNÍ KLUB (SK), AMATÉRSKÝ FOTBALOVÝ KLUB (AFK)

Počátky častolovického fotbalu sahají do roku 1920, kdy se několik nadšenců v čele s panem Františkem Malým rozhodlo založit sportovní klub s názvem SK Častolovice. Klub se již od svého založení potýkal s velkými problémy. Nejprve bylo nutné vybudovat hřiště, obstarat výstroj a finanční zabezpečení. První hřiště vzniklo přibližně v místech, kde je dnes opuštěný areál firmy Rojek - nedaleko sokolské zahrady. Druhé hřiště stálo od roku 1923 za špejcharem (tělocvičnou). Později se hrálo Na Sádlovce, což je louka nedaleko dvora Polná, v Bažantnici u tzv. Šafranice a poslední, nám dobře známé hřiště, leží v místech Na Vejkaze, kde byl 29. září 1935 otevřen Šternberkův sportovní stadión. Klub SK Častolovice měl finanční problémy, a proto musel kolem roku 1925 přerušit svou činnost.

V letech 1929/1930 byla znovu vzkříšena myšlenka na silný a fungující fotbalový klub. Za tímto účelem navázal tehdejší sládek pivovaru pan František Hauser jednání s účetním důchodním panem Přibylem a správcem velkostatku Josefem Svobodou, kteří zajistili u hraběte Leopolda Sternberga propůjčení pozemku u Bažantnice na hřiště a potřebné finance. Úpravy hřiště začaly v roce 1930 a za krátký čas měly Častolovice pěkné sportoviště a vznikl nový klub s názvem AFK Častolovice. Hráčské posily přicházely z obce i širokého okolí. Zmínit můžeme bratry Havlíkovy (Josefa, Miroslava, Jana), bratry Škopovy (Josefa, Františka), bratry Bednářovy (Josefa, Františka), pány Izáka, Rojka, Bělku, Jaroslava Jirušku atd. Některá utkání sehrál za mužstvo v jeho počátcích také Adam Sternberg. Postupně zahájily svou činnost oddíly boxu, cyklistiky, kuželek a ledního hokeje. Po založení oddílu ledního hokeje bylo nutné vyhledat nové prostory. Do dění vstoupil opět hrabě Leopold Sternberg, velký to sportovní mecenáš, který věnoval klubu již zmiňovaný pozemek Na Vejkaze. Během nacistické okupace činnost klubu opadla, neboť většina hráčů byla nasazena na práce v Německu. V tuto dobu se hrála jen okresní soutěž. Po 2. světové válce se AFK stal součástí Sokola. Roku 1945 byl zvolen nový výbor v čele s Jaroslavem Máchou, bylo sestaveno nové mužstvo, které se v roce 1946 umístilo v mistrovské soutěži na 3. místě. Brzy však přišla krize. Vzestup nastal až v letech 1948 - 49. Svůj talent vděčným častolovickým fanouškům předvedl a přípravu mužstva tehdy vedl Jaroslav Kvapil - pravé křídlo Bohemians a reprezentant. Kromě sportovních úspěchů přiložili fotbalisté i další nadšenci ruku k dílu a kolem hřiště vyrostlo oplocení, dále byla nataženy elektrické přípojky. Historická návštěva 2 000 platících diváků se přišla na hráče podívat v  roce 1952 na zápas Častolovice - Škoda Hradec Králové. Domácí mužstvo, účastník krajské třídy, prohrálo 0:7. K oporám mužstva v té době patřili Jiří Pour, Jaroslav Zíbar, Josef Podolský, Ladislav Mňuk, Václav Tichý, Jaroslav Kudláček, Miroslav Štorek, Antonín Bělka atd. V roce 1957 nastala další herní krize, z těchto důvodů se pánové Václav Tichý a Jaroslav Beran začali více věnovat mládeži. Krize byla zažehnána a již roku 1965 A tým postoupil do krajské I.B třídy. V letech 1960 - 72 proběhly velké úpravy hřiště. Roku 1972 byly postaveny nové kabiny, přibylo sociální zařízení a zanikla kuželna. Mužstvo hrálo I.B třídu a kádr doplňovali vlastní odchovanci (např. Milan Havlík, Milan Buřil, Josef Václavík). Trenérem byl Luboš Císař, později Bohuslav Kunc a Josef Podolský. 60 let fotbalu v obci si sportovci připomněli roku 1980. V 80. letech se na činnosti častolovického fotbalu podíleli Václav a Miloš Tichý, František Zeman, Václav Hrubeš, František Škop, Bohuslav Škop, Josef Šumichrast, Tomáš Bělka, Jaroslav Valach a řada dalších. Roku 1988 byl zakoupen starší autobus. Velký podíl na jeho zakoupení a provozu měli pánové Ivan Všetička a Karel Mráz. Oddíl hraje v krajské soutěži, za úspěchy stojí zejména trenér Luboš Martinec z Hradce Králové a nově příchozí posily. Na soupisce častolovického mužstva bychom mimo jiných nalezli jména Josef Pleskot, Šmolka, Luboš Martinec, později Patrik Martinec, Tomáš Martinec. Pokračují i úpravy hráčského zázemí. Roku 1987 je ke klubovému zařízení přistavěno sociální zařízení, kancelář a kuchyň. V 90. letech trenér Martinec odchází, s ním končí i řada opor a několik klíčových hráčů vstupuje do nově vzniklého oddílu FC Orsil. Kvalita mužstva klesá, tým sestupuje do okresní soutěže. V roce 1992 se oddíl vrací k původnímu názvu AFK. Do funkce předsedy byl zvolen Rudolf Marek, trenérem se stal Ladislav Šulc z Rychnova nad Kněžnou. V sezóně 1992 - 93 obsazuje tým 3. místo v okresní soutěži a trenér Šulc odchází. V roce 1994 byl zvolen za předsedu klubu Vladimír Uhlíř, který do oddílu vnáší klid a pravidelnost v práci. Fotbalistům také přichází finanční podpora od obce, firem Orsil a Rojek. Dne 21.6.1996 došlo ke sloučení klubů FC Orsil a AFK Častolovice. Novým prezidentem je zvolen Miloš Tichý, trenérem pan Vladimír Slezák. K týmu se na krátkou dobu vrací Luboš Martinec, který však roku 1997 odchází a jeho místo zaujímá hrající trenér Zbyněk Hejzlar z Náchoda. Sezónu 1998 zahajuje s mužstvem opět Luboš Martinec, roku 1999 na jeho práci navazuje Vladimír Mráz. Od roku 2000 trénuje A mužstvo Bohuslav Škop, krátce v roce 2001 zaskakuje také bývalý trenér L. Martinec. Před začátkem přípravy na novou soutěžní sezónu se stal hlavním trenérem Miroslav Přikryl st. Pro jarní část soutěže 2001/2002 byl trenérskou funkcí pověřen Miroslav Huňara. V roce 2003 trénoval v Častolovicích pan František Macháček z Kostelce nad Orlicí, kterého od 1.1.2004 nahrazuje Jiří Kapucián. Do ročníku 2004/2005 nastoupili častolovičtí fotbalisté pod vedením Jiřího Kapuciána, kterého v průběhu sezóny nahradil hrající kapitán Miroslav Přikryl. Začátek soutěže v roce 2005 zahájilo mužstvo vedené bývalým ligovým fotbalistou a trenérem Milošem Markem z Hradce Králové. Pan Marek ukončil na podzim roku 2006 trenérskou i hráčskou činnost a po něm se mužstva mužů ujal Jan Čermák ze Solnice. Mužstvu se přestalo dařit, a proto se k týmu vrátil opět Miloš Marek. To už se ale blížíme k novodobé historii klubu. Aby byl výčet dění kolem oddílu úplný, neměli bychom zapomenout na práci s mládeží. Na tomto místě bych chtěl zmínit jména Ivana Všetičky, Václava Hrubše, Jiřího Hovorky, Miroslava Přikryla st., Milana Vilímka, Bohuslava Škopa, Petra Luxe, Jaroslava Fabiána, Miloše Zemana, Ladislava Kapuciána, Zdeňka Bureše a řady dalších. Klub nezapomíná ani na starší členy. U příležitosti sedmdesátých narozenin obdržel dne 29.3.1998 pan Václav Tichý z rukou čestného generálního sekretáře ČMFS Ing.Rudolfa Bati cenu JUDr.Václava Jíry. Roku 2000 zakoupila obec od firmy Škoda Auto a.s. Kvasiny staronový autobus, který slouží dodnes. V listopadu a prosinci 2004 vybudoval AFK Častolovice ve svém areálu na hřišti antukový kurt pro volejbal i nohejbal a taneční parket ze zámkové dlažby. Roku 2007 vybudovali sportovci u fotbalového hřiště také dětské hřiště. Fotbal má v obci mnoho příznivců a zapálených fanoušků. Jako ve všech odvětvích lidské činnosti i fotbal v obci doprovází střídání úspěchů i neúspěchů.

Než ukončíme povídání o častolovickém fotbalu, připomeňme si ještě několika málo řádky z kroniky sportovního klubu AFK jeho založení tak, jak ho viděl tehdejší kronikář František Brandejs :
„V roce 1929 až 1930 byl založen v našem městečku Častolovice sportovní klub, který po různých debatách obdržel název A.F.K., ačkoliv bylo různých názorů jako Slavoj atd. Podnět k založení klubu dal nově se přistěhovavší pan Hauzer, jako sládek zdejšího zámeckého pivovaru. Velice ho překvapilo, že v tak velkém městečku, není vyvíjena žádná sportovní činnost. Při příležitostném rozhovoru s panem Františkem Malým, který byl členem dřívějšího, rozpadnuvšího se klubu pod názvem S.K. Častolovice, který se při místních potížích v roce 1925 rozpadl. Společně s dalšími příznivci sportu se snažili sportovní klub založiti, což se jim také podařilo. V té době byl členem Severočeské župy pan Rudolf Benda z Kostelce nad Orlicí, kterého povolali do Častolovic a přednesli mu své přání, ten opravdu s velkou ochotou se odebral s některými našimi sportovci k panu Hauzerovi, kterému přednesli, že jsou rozhodnuti založit zde sportovní klub a žádali ho o pomoc, jmenovaný pan Hauzer s velkou ochotou jim slíbil všestrannou pomoc, ihned navázal jednání s panem Karlem Přibylem, bývalým účetním na zdejším důchodu a panem Josefem Svobodou, správcem místního velkostatku, kteří jako spravovatelé majetku zdejšího pana hraběte Leopolda Šternberka, slíbili, že se svolením pana hraběte propůjčí pozemek pro fotbalové hřiště v (Bažantnici) a tento pozemek byl skutečně propůjčen ke sportovní činnosti. V jarních dnech léta páně 1930 se začalo s úpravou hřiště, kácely se stromy, kopaly pařezy, keře a tak společnou rukou všech příznivců sportu za krátký čas se objevilo na místo lesa krásné úhledné hřiště. Jelikož v začátcích jsme neměli dostatek kvalifikovaných hráčů, byli jsme odkázáni na hráče ze širokého okolí našeho městečka, současně jsme věnovali velkou péčí našemu dorostu, kteří měli rovněž velice pěkných úspěchů, takže během 3 roků jsme měli své vlastní rivalské mužstvo, které hrálo velice slušně, obětavě, za což byli odměňováni přízní široké veřejnosti, která každý zápas poctila pěknou návštěvou. Na našem hřišti se také odehrálo v té době mnoho krásných zápasů. Příkladně S.K. Náchod (liga), A.F.K. Pardubice, S.K. Pardubice atd. Naše mužstvo v té době bylo vedeno kapitánem Josefem Hájkem. Všichni hoši prováděli svůj sport nejen jako nepostradatelnou zábavu, ale prováděli ho opravdu rivalsky, byli poslušní svého kapitána v té době Josefa Hájka, byli obětaví a hráli s velkou láskou, neboť měli ho tak v lásce, že se nemohli příštího zápasu dočkat. Často chodili pěšky na zápasy se soupeřem až na Horní Jelení, Potštejn, Doudleby atd. Také to nebyli žádné primadony přesto, že bylo široko daleko naše obětavé mužstvo známo, za žádných podmínek by ani jeden nikdy svůj klub ani myšlenkou nezradil. Láska k našemu sportovnímu klubu byla velká nejen mezi mladými, ale i starými členy, předně to byl Jan Havlík, 50 roků starý náš občan a velký příznivec sportu, který vychoval 3 silné syny, dobré sportovce, jsou to Josef Havlík, Jan Havlík a Miroslav Havlík, a kteří jsou stále činnými. Opravdu byla to krásná podívaná na starého jejich otce, kterému nestačilo se jen dívat na hru, ale on dokonce vždy šel s naším mužstvem daleko pěšky, aby je tam povzbudil ke hře se soupeřem a konečně jako děda neváhal a odstrojil se aby vzal na sebe sportovní dres a hrál za staré pány, přitom byl jeden z nejšťastnějších….“

ODDÍL LEDNÍHO HOKEJE

Hokejový oddíl zahájil svou činnost kolem roku 1930. Hráčskou základnu tvořila většina talentovaných fotbalistů, kteří si takto vyplňovali přípravu na letní sezónu. První tréninky a zápasy se hrály na místních rybnících nebo řece Bělé. Později byl led nastříkán na fotbalové hřiště. Největší rozmach tohoto sportu nastal po roce 1953, kdy bylo vedle fotbalového hřiště zřízeno hřiště na lední hokej. Dostatek vody pro kropení ledu zajišťovala kopaná studna. Když byla mírná zima byly nuceni hokejisté hrát svá utkání v Hradci Králové nebo na hřištích soupeřů. Hokej byl v Častolovicích mimořádně úspěšný. Hráči Antonín Bělka a Bohuslav Dvořák byli v roce 1949 dokonce pozváni do širšího výběru reprezentace ČSR. Již v roce 1954 obsadili v krajské soutěži hokejisté 3. místo. Stejný výsledek zopakovali i v sezóně 1956. Roku 1958 proběhla oprava mantinelů. V roce 1961 se u nás hrála I. A třída a náš tým obsadil 2. místo. Chybělo však odpovídající zázemí. Proto byla roku 1964 u zimního stadionu vybudována teplárna a šatny. V roce 1965 mužstvo sestoupilo z krajské soutěže. Uprostřed výsledkové listiny se mužstva mužů a dorostu pohybovala v sezóně roku 1967. Úspěchy střídaly neúspěchy, výhry prohry. V 80. letech 20. století existoval hokejový oddíl už jen formálně a zaměřoval se na práci s dětmi a zájezdy. Dne 24. ledna 1982 zhlédli obyvatelé obce karneval na ledě a exhibiční utkání v ledním hokeji mužstev státních podniků Kovodružstvo a Stavební izolace. Tato akce předznamenala konec ledního hokeje v Častolovicích. Roku 1983 hokejový oddíl zanikl a z hřiště vznikla tréninková plocha fotbalistů. Osud častolovického hokeje nebyl lhostejný několika nadšencům, kteří se pokusili vzkřísit jeho zašlou slávu. První zápas po téměř dvaceti letech sehrál dne 17. listopadu roku 2001 nově obnovený hokejový klub HC Častolovice. Klub je pravidelných účastníkem Rychnovské hokejové ligy a hraje všechna svá soutěžní utkání na Zimním stadionu v Rychnově nad Kněžnou. 

PEKÁRNA VÁCLAVA BĚLKY
Na rohu náměstí přestavěl pan Václav Bělka těsně před nacistickou okupací čp. 15, kde provozoval pekařství a obchod smíšeným zbožím. Obchod byl uzavřen roku 1950, pekařství převzato Jednotou. V roce 1968 byla část domu adaptována na prodejnu obuvi a textilu. Prvního září 1971 ukončila svou činnost i pekárna, později v budově působila kožená galanterie. V roce 1992 byl dům při restituci navrácen původním majitelům - synu Václava Bělky. Od roku 1994 v prodejních prostorách působil textil Cotton Consus, Sportcentrum, 1999 FUN sport, později „Vše za 39“ a další. V roce (2007) se do prodejních prostor opět vrátila firma FUN sport. Dále od náměstí otevřela roku 1993 cukrárnu paní Marie Karásková. V letech 1993 - 1998 na stejném místě provozoval pan Jaroslav Podzimek MAJA bar. Na stejném místě zřídil pan Tomáš Bělka roku 2002 kanceláře stavební firmy.

V pravém dolním rohu náměstí stojí dům čp.14 klempíře Jana Průše. Ve stavení později bydleli Hronešovi a dnes jej vlastní pan Špryňar z Dobrušky.
V roce 1990 koupil čp.13 rolníka Václava Kubíčka B. Chour. Ve stejném domě působila od roku 1995 firma R+R Trading ovoce a zelenina, později v domě dne 25. května 1998 otevřeli manželé Vítkovi prodejnu obuvi, která za pár let ukončila činnost. Roku 1999 zanikl také prodej zeleniny a alkoholických nápojů firmy Nápoje plus. Dnes jsou ve stavení poskytovány půjčky a nebankovní služby. Podnikatelské subjekty platí nájem městečku, které je majitelem nemovitosti.

STATEK VÁCLAVA TICHÉHO
Pravá strana náměstí se výrazně neměnila, výjimkou je zboření stavení pana Václava Tichého čp.12. Václav Tichý vedl v roce 1947 spor s Ústředním konzumem o údajně vynucený prodej stavení čp.12. Jednalo se o vleklý a později i zpolitizovaný spor. Dům byl zbořen roku 1984. Od roku 2005 můžeme na místě zbouraného statku čp.12 nakoupit automobil v autobazaru Pohoda. Vedlejší rohový domek čp.11 obývali Pinkovi, nacházela se zde jedna z prvních dílen pana Rojka, za 2. světové války polní lazaret, později ve stavení bydlela rodina Jaroslava Kudláčka a dnes v něm přebývá syn Jiří Kudláček.
Budovám radnice čp.10, pálenky čp.7, kaple sv.Václava se špitálem čp.6 se budeme věnovat v jiných částech knihy. Můžeme pouze zmínit, že čp. 7 bylo nově přiděleno Dobromile Rybářové v ulici Tylova, čp.6 obdržel Miroslav Žabokrtský v ulici Mírová. V pálence se vystřídala řada nájemníků. Kromě jiných zde bydleli Adam Kunc, Zdeněk Dostál, Helmichovi, Tkáčovi, L. Machač, Kryštufovi, Jelínkovi, Šmejkalovi, Čestický, Karel Kunc, Kulichovi, Bednářovi atd.
Vedle radnice bylo postaveno čp. 9 rovněž s jedním poschodím. V domě kolem roku 1948 bydlela vdova Karla Přibylová, později její dcera Milada Přibylová. Svou hodinářskou živnost zde také provozoval Václav Jüngling, holičství Jaroslav Machač.

OBCHOD JAROSLAVA BÁRTY (SAMOOBSLUHA)
Na levé straně náměstí bylo adaptováno čp. 52 pana J. Bárty a dne 25. září 1959 zde vznikla potravinová samoobsluha. Starší spoluobčané si jistě vzpomenou i na prodej uhlí. V roce 1963 byly tytéž prostory adaptovány na samoobsluhu spotřebního družstva Jednota. Dům byl v roce 1992 při restituci navrácen rodině původního majitele. Dnes jej vlastní paní Andrea Horáková. Kolem roku 1992 zde působila firma BKS, kterou nahradily potraviny Verner a od roku 2016 vietnamský obchodník.

ORLICKÝ PODNIK J. KRČMY
Dům čp.53, původní Orlický podnik J. Krčmy, později střižní obchod Bohuslava Krčmy, doznal několika změn. Roku 1992 byl při restituci dům navrácen původním majitelům. Nyní patří dům městysu a v roce 1999 prodělal výraznou rekonstrukci. V budově vzniklo několik půdních bytů a fasáda byla opravena do historické podoby, přičemž nebyla opomenuta ani bohatá štuková výzdoba. Obchod s textilem, domácí potřeby nahradila dětská móda a lékárna.

TRUHLÁRNA ANTONÍNA JELÍNKA
Po požáru v roce 1936 vyhořela truhlářská dílna Antonína Jelínka čp. 54 a později na místě vyrostl jednopatrový domek, vzadu za domem krátce působil Emil Sedláček, později n.p.Sport a kanceláře Jednoty. Pracovalo zde až 20 zaměstnanců. Do ulice byl zřízen 5.9.1971 obchod Jednoty (rychlé občerstvení), od roku 1993 prodejna levného textilu. Roku 1992 byl dům navrácen v restituci a následně jej prodaly sestry Jelínkovy Janu Horáčkovi z Kostelce nad Orlicí.

DŮM FRANTIŠKA JELÍNKA
Dům Františka Jelínka čp.55 je dnes částečně využíván jako dům s pečovatelskou službou. V domě dříve provozovali holičství Bohumil Chaloupka a pan Netuka. Také zde byla ševcovská dílna pana Buriána (pí.Buriánové) a později i mlékárna. V padesátých letech objekt užíval národní podnik Obnova. Roku 1970 nemovitost zakoupil tehdejší MNV a později do ní přestěhoval obyvatele zbourané pálenky čp.7 - Františku Kristufovou, Annu Joštovou, Růženu Vaňkovu, Annu a Františka Kadlecovy, Marii Bednářovou, Antonii Machačovou a Františku Poláčkovu. Poslední byty byly v domě vybudovány v roce 2003.

KOLONIÁLNÍ OBCHOD JELÍNKOVI
U čp. 56 přibyla dvě skladiště a garáž. Dům po mnoho let vlastní rodina Jelínkova, která zde od roku 1838 provozovala koloniální obchod s drogistickým zbožím. V průběhu let se výrazně měnila i podoba skleněných výloh obchodu. Na počátku 20. století byl v levé části domu při pohledu od obecního úřadu zřízen C.K. poštovní úřad. Po znárodnění v 50. letech 20. století v budově působila Chemodroga, později Elamodroga n. p., dnes je zde drogérie Lima. Pamětníci si možná vzpomenou na nájemníky manžele Kotyzovy. Rodině Jelínkové byl dům navrácen po roce 1990.

Dne 1. srpna 1969 byl do středu náměstí umístěn novinový stánek. V roce 1996 byla ke stánku přistavěna autobusová zastávka. Novinový stánek ukončil svou činnost v roce 2016. Tolik k častolovickému náměstí.

Vlevo za drogérií čp.56 je odbočka do ulice Komenského. Na křižovatce u silnice stával výsadní hostinec panský dům, dále byly konírny, stará škola a pivovar. V panském domě bydleli například Šenkýřovi, Rajmundovi, Forchovi, K. Dostál atd. 

PIVOVARNICTVÍ

Historií pivovarů v okrese Rychnov nad Kněžnou se zabývá Zbyněk Likovský a pojednání o častolovickém pivovaru vychází z jeho článku Pivovary okresu Rychnov nad Kněžnou publikovaném ve vlastivědném sborníku Orlické hory a Podorlicko, sv.12, rok vydání 2003.
Pivovarnictví patří již od dávných dob k nejčastěji diskutovaným privilegiím, neboť z této živnosti plynul velký zisk královské komoře, obcím i některým měšťanům. Vaření piva bylo považováno za nejdůležitější a nejpoplatnější městskou živnost. Výnosnost pivovarnictví i mnoha dalších živností závisela na "mílovém právu", to znamená, že na míli od městečka nemohl nikdo další provozovat stejnou živnost, ani založit pivovar. Mílové právo bylo přísně dodržováno a případné prohřešky se trestaly vysokými pokutami.
Výsady a várečné právo měla z počátku pouze královská města, později obdržela od krále povolení šlechta i církev, což umožnilo, aby v mnoha obcích a městech byly založeny pivovary. Vaření piva má v Častolovicích dlouhou tradici. Bývalý ředitel školy a autor knihy o Častolovicích Josef Gotthard Lašek se domnívá, že byl pivovar založen v 16. století. Nejnovější poznatky a historická literatura stanovují jeho vznik již do roku 1410, tedy do doby, kdy městečko držel Půta z Častolovic.1) Výstavba pivovaru pravděpodobně započala ještě za Půty nejstaršího z Častolovic (†1397). V jeho držení se postupně vystřídali Jan Puška z Kunštátu (?-1413-1415), Půta z Častolovic ml. (1420-1435), Anna z Častolovic (1435), Hynek Krušina z Lichtemburka (1435-?), Vilém Krušina z Lichtemburka (?-1454), Jiří z Poděbrad (1454-1471), Jindřich Minsterberský st. (1471-1495), Vilém z Pernštejna (1495-1521), Jan z Pernštejna (1521-1548), Jaroslav z Pernštejna (1548-1556), Arnošt falckrabě rýnský (1556-1559), Jindřich z Regeru (1559-1570), Albrecht Bryknar z Brukštejna (1570-1575), Královská komora (1575-1577), Jan z Oppersdorfu (1577-1584), Vilém z Oppersdorfu (1577-?), Jiří z Oppersdorfu (1577), Bedřich z Oppersdorfu (1577-1615), Otto z Oppersdorfu (1615-1647), František Karel Libštejnský z Kolowrat (1647-1658), Jan Václav z Oppersdorfu (1658-1676), synové Jan Václav z Oppersdorfu (1676-1684), Jan Rudolf z Oppersdorfu (?-1684), Tomáš Černín hrabě z Chudenic (1684-1694), Oldřich Adolf Vratislav hrabě ze Šternberka (1694-1703), František Damián hrabě ze Šternberka (1703-1723), František Filip hrabě ze Šternberka (1723-1787), František Filip Kristián hrabě ze Šternberka (1787-1811), František Josef hrabě ze Šternberka (1811-1830), Jaroslav hrabě ze Šternberka st.( 1830 -1874), Leopold Moric hrabě Šternberk (1874-1899), Leopold Albrecht hrabě Šternberk (1899-1937), Leopold hrabě Šternberk (1937-1949).
Pivo se nejprve prodávalo výhradně v Panském domě. Až v pozdějších dobách se mohlo prodávat i v ostatních hostincích v Častolovicích. Šenky v 17. století měli Jan Pekař a Václav Zídka.
Vrátíme-li se zpátky do minulosti, zjistíme, že zakládání nových pivovarů mimo královská a poddanská města bylo příčinou mnoha sporů. Když v bitvě u Lipan (1434) zvítězila šlechta a rytíři nad táborským lidem, začali utiskovat ještě více své poddané a nevyhnuli se ani svobodným městům. Pomohla jim v tom také vláda krále Vladislava II., který roku 1502 zakázal měšťanům stavět pivovary na cizích statcích. Mezi městy a šlechtou nastaly boje, které trvaly od roku 1484 až do roku 1517. Kromě práva sněmovního hlasu pro měšťanský stav šlo v bojích i o právo vaření piva. Panující napětí zmírnila mezi městy a šlechtou až tzv. Svatováclavská smlouva, uzavřená roku 1517. Samotný spor byl ukončen o šest let později. Královská města přišla o výhradní právo na vaření piva, což v konečném důsledku znamenalo velký pokrok v hospodářství. Šlechta, která zakládala ve svých městech pivovary, pak přenechávala za určité poplatky vaření piva obcím. Tím se i v poddaných městech zámožnost měšťanů a obecní zisky zvyšovaly. Jestliže šlechta nevlastnila ve svobodných městech domy, nemohla zde vařit pivo, pokud nezískala městská práva a břemena.
Ve městech býval určitý počet nákladníků, vlastníků pivovaru, anebo těch, kteří si zakoupili pouze právo na vaření piva. Právo vařit pivo zůstávalo na domech, které se díky tomu až čtyřikrát více zhodnocovaly než obyčejné městské domy. Pivovary byly prodávány tak, že kopa užitku z nich se hodnotila po 15 kopách grošů. (např. na Zvíkovsku se r. 1574 prodávalo týdně 12 sudů piva a užitek z každého sudu činil 10 grošů, tedy týdně 2 kopy. Při 52 várkách činil užitek 104 kopy a jelikož užitková kopa se hodnotila 15 kopami grošů, činila cena pivovaru 1560 kop grošů).
Nákladníci vařívali pivo po střídě, tj. že každou várku vařil jeden ze spoluvlastníků podle určitého pořadí a také podle jisté míry, která nesměla být překročena. Poddaná města, tedy várečníci, platila poplatky vrchnostem podle ujednání nebo se zřetelem ke svým výsadám, a to z každé várky. Posudné (pobečné) se platilo králům podle sněmovního nálezu jako pomoc, za kterou králové děkovali zvláštními reverzy. Z příjmu z piva byly uhrazeny nemnohé válečné i jiné potřeby.
Za císaře Leopolda roku 1658 byli stavové žádáni nejen o peníze, ale i o souhlas, aby pro všechny časy mohl vybírati "pivní tác" neboli pobečné. Za Marie Terezie bylo městům ponecháno povolení, aby mohla vybírat tác z piva a vína.
V 16. století bylo pivo opravdovým tekutým chlebem. Pilo se k snídani, obědu i večeři, sloužilo dokonce jako lék. Tam, kde se pekl laciný chléb a vařilo pivo, si nejchudší vrstvy žily v relativním blahobytu. Mezi lety 1577 - 1647, kdy pivovar v Častolovicích vlastnili Oppersdorfové, je pivovar popisován jako objekt s měděnou pánví, káděmi, hvozdem2), humnem3), sladovnou4), spilkou5), sklepy a obydlím pro sládka. Bečvárna, kde se vyráběly a smolily sudy, stála odděleně v zadní horní části pivovaru, neboť ve své době bývala častým zdrojem požárů. Pivovar potřeboval také led, který byl dovážen ze dvora Polná - rybníku Bravník. Roku 1836 Sommer ve své Topografii království registruje v díle IV. rozsah tehdejšího častolovického pivovaru na 20 sudů (tj. asi 45 hl), v roce 1873 je to 48 hl. Ještě v r. 1889 se v obci platila pivní dávka - za každé pivo v obci spotřebované 1 K.
Z technologického hlediska byla výroba piva poměrně jednoduchá. Svatovítský spis z let 1380-1400 uvádí, že se pivo vařilo ze sladového ječmene nebo pšenice. Vše probíhalo v kuchyni ve varných hrncích. Obilí kvasilo v hrncích a ty byly uloženy v pivních komorách. Sladová drť byla polévána horkou vodou a promíchána. Pak byl rmut6) povařen v kotli a přes síto (kadečku s dírkovaným dnem vyloženým slámou) se přecedil. Čistá sladina byla opět povařena s chmelem a nalita na troky (necky). Po vychladnutí se přidávaly kvasnice a mladé pivo bylo naplněno do beček a ponecháno zde do doby až se kvasnice tzv.vypotily, tedy pivo vykvasilo. Slad mleli sladovníci, nebo šrotéři v mlýnech.
Ve 14. až 16. století se připravovala piva pšeničná, nazývaná „bílá“, a piva ječná, nazývaná „stará“, případně "červená" nebo "černá". V šencích bylo možné zakoupit i zkvašený dodatečný výluh sladového mláta tzv."patoky", který byl o polovinu lacinější, než pivo přední. Piva se vyznačovala malou trvanlivostí, často se do nich přidával jalovec nebo jiné podobné přísady.
Sladovnictví a pivovarnictví byly ze začátku samostatnými živnostmi a docházelo mezi nimi často k velkým sporům. S řešením přišel Václav IV., který rozhodl, že vaření piva není řemeslo, ale obchod, kterého se „každý měšťan smí svobodně dotýkati". Měšťané, kteří byli současně pivovarskými mistry a sládky (sladovníky), se ještě před dobou husitskou snažili, aby mohli jak vařit, tak i obchodovat s pivem. Měšťané, kteří neuměli vařit pivo si najímali sladovníky (brasearii) nebo pivovarníky (braxatores), kteří jim za úplatu připravili slad, případně i pivo. Sladovníci a pivovarníci si vytvořili cechy se svými řády. Vnějšími znaky cechu byly "pertykle" (suknice), korouhev, pečeť, případně znak.
Za vlády Karla VI. roku 1731 byl vydán řemeslnický a živnostenský patent, kterým byly stanoveny povinnosti učňů, tovaryšů a mistrů. Podle tohoto patentu měl každý cech předložit královskému tribunálu svůj vypracovaný řád k přezkoumání a potvrzení. Přesná pravidla byla vydána nařízením roku 1739 a byla platná pro všechny země koruny České. Pro učně byla stanovena šestinedělní doba zacvičení, po které mohl být učeň teprve přijat do učení a zapsán do cechu. Doba učení byla podle druhu řemesla dvou až čtyřletá. Plat sládků byl v 16. a 17. století malý. Více sládek dostával od právovárečníků za jednotlivé úkony při "sousedských várkách". K tomu měl ještě pro sebe a čeledíny stravu.
Ze zdejších sládků se nám zachovaly záznamy o práci Jana Čáslavského (1651), mládka Martina Plešků (1651), Františka Wotke (?-1873-1878), Karla Dvořáka (1878-1884), Jana Hošťálka (1884-1888), ? Karla Nováka (1885-1886), Gustava Lercha (1888-1896), Josefa Turka (1896-1913), Václava Dudka (1913-1917), Adolfa Potůčka (1917-1926), Miroslava Lorencza (1926-1928), Františka Hauzera (1928-1935), Antonína Beneše (1935-1936), Jana Kirchbergera (1936-1939), Karla Janko (1940-1943), Josefa Helmicha podsládka (1944-1945), Karla Janko (1945-1947), Jana Bače (1947-1949). V letech 1918 -1936 byl vrchním sládkem Václav Dudek, který v letech 1935 až 1936 vykonával také funkci ředitele pivovaru. Z nájemců známe Gustava Lercha (1888-1896), Josefa Turka (1896-1902), Václava Wegnera (1902-1906-?), Josefa Varmužu (1918-1930-?).7)
V 17. století byl v Praze vydán spis Alexandra Sinceruse: "Der wohlerfahrene Braumeister" a roku 1679 napsal Christian Fischer knihu o hospodářství, kterou do češtiny přeložil roku 1706 J. Barner. Výroba piva byla v té době spojena s pověrčivostí, mezi pivovarníky se objevovaly různé zázračné recepty, a proto bylo třeba výrobu piva a sladu sjednotit. Nelehkého úkolu se ujal František Ondřej Poupě (*1753 - †1805), který napsal a roku 1794 vydal knihu "Die Kunst des Bierbrauens". Roku 1801 vyšla kniha i v češtině pod názvem Počátkové základného naučení o vaření piva. Podle návrhu Františka Ondřeje Poupě se začaly stavět i zařizovat sladovny, pivovary a pozvolna se zaváděla výroba piva na "spodní kvašení". První český pivovar, který tento způsob zavedl do praxe, byl pivovar v Jirkově. Častolovický pivovar se modernizace dočkal roku 1905, kdy přešel na parní pohon a v roce 1923 byla varna rekonstruována na 60 hektolitrů.
Velmi slibně se rozvíjející české pivovarnictví přibrzdila první světová válka. Pro nedostatek surovin některé pivovary přerušily výrobu. Častolovický pivovar vyráběl zlatavý mok i nadále. Po ukončení války byla vyráběna hlavně slabší piva. Někdy kolem roku 1925 již trh nabízel piva normální stupňovitosti.
Silný konkurenční boj způsobil, že řada menších pivovarů zanikla. Velké pivovary byly moderně zařizovány a využívaly nejmodernější vymožeností techniky. Také vývoz sladu se zvýšil a dosáhl vrcholu v letech 1929-30. Ani pivovaru se nevyhýbaly nepříjemnosti. Dne 7. srpna roku 1935 postihl šternberský pivovar požár, při kterém vyhořely kanceláře a garáže.
Za druhé světové války došlo k výraznějším omezením, od roku 1942 do roku 1945 častolovický pivovar spravovala nucená správa Protektorátu Čechy, Morava a Slezsko. Po druhé světové válce byla opět pro nedostatek surovin vyráběna velmi slabá piva. Teprve roku 1948 bylo přistoupeno k výrobě 7° piva. Z produkce zdejšího pivovaru jsou známa piva Ležák světlý 12o, Ležák tmavý 12o, Světlý kastelán 14o, později pivo 10% výčepné.
Od roku 1948 do roku 1949 pivovar spravovala Československá republika - národní správa a následně zanikl. Poslední pivo bylo v častolovickém pivovaru stočeno v roce 1949.
Od roku 1952 do roku 1955 byla používána část bývalého pivovaru pro zimní sklady Výkupního závodu Kostelec nad Orlicí. Budova sloužila jako skladiště na obilí a brambory. Po vytvořeni národního podniku Zelenina roku 1955 bylo rozhodnuto objekt přebudovat. Následně v letech 1956 - 57 vznikly v areálu pivovaru manipulační sklady, jeden z bývalé stáčírny piva a skladu vedle stáčírny, druhý ze sousední lednice. Dále byl probourán průchod z lednice do zadního podélného tunelu, z bývalé umývárny vybudováno sociální zařízení a kancelář pro skladníka. V místech, kde se dříve nacházela ledárna a tzv. štoky, provedli pracovníci stavební firmy likvidaci veškerého zařízení až k varně a část budovy přestavěli na šatny a kanceláře. V roce 1958 se varna dočkala přestavby na garáže. Následně byl zbourán pivovarský komín, jehož odstraněním vznikl prostor pro další garáže. Roku 1962 byla postavena nad bývalou varnou telefonní ústředna, kanceláře a zasedací místnost. Do prostoru zahrady za pivovarem se přemístil sklad obalů. Velká přestavba pivovaru skončila až roku 1963 položením betonových panelů ve dvoře a roku 1965 rozšířením vjezdu do dvora, vybouráním hlavní brány a snížením vjezdu do objektu. Ke zrušení Zeleniny došlo 30.4.1965, přičemž zde zůstala ponechána zásobovací základna se sklady. Dne 1.března 1968 byl v pivovaru zřízen pobočný závod semenářský Zeleniny Hradec Králové - Jiřina, který byl v roce 1971 přemístěn do Týniště nad Orlicí. V pozdějších dobách se nezapomínalo ani na okolí pivovaru. Roku 1995 se opravy dočkaly pivovarské schody.
V 90. letech 20. století byl v pivovaru krátce provozován velkoobchod nealkoholických i alkoholických nápojů pana Pinkase, nyní je budova majetkem paní Franzisky Diany Sternbergové, které byla navrácena v restituci.

Přehled výroby v jednotlivých letech:
1873: 9 360 hl
1874: 8 422 hl
1880: 6 528 hl
1885: 4 032 hl
1893/94: 6 240 hl
1896/97: 6 240 hl
1897: 7 344 hl
1897/98: 7 600 hl
1899: 7 326 hl
1901/02: 9 466 hl
1902/03: 10 025 hl
1903/04: 10 420 hl
1904/05: 10 288 hl
1905/06: 10 659 hl
1906/07: 11 438 hl
1907/08: 12 395 hl
1908/09: 12 115 hl
1909/10: 12 872 hl
1910/11: 13 000 hl
1911/12: 13 503 hl
1912/13: 11 020 hl
1913/14: 10 088 hl
1914/15: 5 402 hl
1915/16: 4 851 hl
1916/17: 5 000 hl
1917/18: 1 560 hl
1918/19: 2 180 hl
1919/20: 3 600 hl
1920/21: 5 000 hl
1921/22: 4 060 hl
1922/23: 4 000 hl
1923/24: 6 000 hl
1926/27: 6 600 hl
1927/28: 7 500 hl
1928/29: 7 800 hl
1929/30: 8 032 hl
1930/31: 7 050 hl
1931/32: 6 100 hl
1932/33: 5 100 hl
1933: 4 217 hl
1934: 3 751 hl
1935: 3 390 hl
1937: 3 112 hl
1938: 3 300 hl
1939: 3 657 hl
1940: 3 659 hl
1941: 3 303 hl
1942: 5 019 hl
1943: 6 466 hl
1944: 6 650 hl
1945: 6 285 hl
1946: 4 869 hl
1947: 4 877 hl
1948: 4 133 hl
1949: 326 hl

TĚLOVÝCHOVNÁ JEDNOTA SOKOL

Dne 7. 5. 1895 se sešli nadšení ctitelé sokolské myšlenky v Častolovicích, a to: úředník drah Josef Podnár, učitel z Olešnice Jaroslav Čermák, pokladník drah Karel Toman, řídící učitel v Česticích Karel Pazourek, zámecký zahradník Jan Anděl a pekař Václav Jelínek, aby se dohodli na založeni tělocvičné jednoty. Po pěti dnech od těchto jednání (12. 5. 1895) byla svolána ustanovující schůze, na které se za členy nově vzniklého spolku přihlásilo 33 osob, zároveň byl zvolen výbor a vypracovány stanovy. Již 16. 6. se členové Sokola poprvé oficiálně zúčastnili veřejného hasičského koncertu. Ještě téhož roku bylo zakoupeno nářadí: hrazda, stojany, můstek na skok, činky, žíněnka, bradla. Spolek ustanovil dvě oficiální cvičiště - letní pod kůlnou pana Anděla u čp. 79, zimní v sále hostince Panský dům. V září roku 1897 byl ustaven dámský odbor s 19 členkami a náčelnicí se stala Emilie Podnárová. Od roku 1900 bylo zavedeno pravidelné cvičení v úterý a pátek, přičemž se cvičilo v sále hostince U Lva nebo přilehlé zahradě. Prvního sokolského sletu se jednota zúčastnila ve dnech 30. 6. až 4. 7. 1901 v Praze. Častolovický spolek tehdy zastupovalo třináct mužů, kteří cvičili po dva dny prostná cvičení a jeden den na nářadí.
Cvičení vyžadovala náročnou přípravu a nácvik, muselo se cvičit za každého počasí a v každé roční době, proto se ve spolku začaly objevovat názory, že je nutné zajistit vlastní prostory. Za tímto účelem bylo dne 8. prosince 1918 ustaveno družstvo pro stavbu sokolovny. Myšlence zřízení tělocvičny byl nakloněn i majitel častolovického velkostatku hrabě Leopold Sternberg, který v dubnu roku 1919 daroval sokolům pozemek ve výměře přes 2 ha u panské sýpky a přislíbil peněžní dar 20 000 Kč na výstavbu sokolovny. Okresní správní komise v Kostelci nad Orlicí darovala na výstavbu částku 13 000,- Kč. 3. srpna 1923 byl s velkou slávou otevřen nový sokolský stadion, čímž konečně získali sportovní nadšenci důstojné prostory pro tělovýchovu.Téhož roku se dne 23. října na stadiónu za špýcharem uskutečnila Stromková slavnost. Občané a místní spolky svým nákladem vysazovali stromy a pak se o ně starali. Výsadba zeleně probíhala i dne 27. října 1928, kdy byly na sokolské zahradě vysazeny dvě lípy svobody. Hřiště u špýcharu svou kapacitou nepostačovalo, a tak byl dne 29. září 1935 na pozemku za mlýnem otevřen Šternberkův sportovní stadión a místo se záhy stalo působištěm pro mnohé nadané sportovce.
Slibný rozvoj organizovaného sportu přibrzdila 2. světová válka. Během této doby byla zatčena a pronásledována řada sokolských funkcionářů, z častolovické jednoty se perzekucím nacistického režimu nevyhnul Ing.Jan Hinšál. O jeho zatčeních je pojednáno v jiné části knihy.
Tělovýchova v Častolovicích byla vždy velice oblíbená, o čemž svědčí i fakt, že před druhou světovou válkou v obci působily souběžně tři tělovýchovné jednoty : Sokol, Orel a AFK Častolovice. Válka skončila a Sokol obnovil svou činnost dne 29.5.1945. Téhož roku došlo ke sloučení výše zmiňovaných jednot a vznikla jednotná tělovýchovná organizace Sokol. Předsedou spolku se stal Josef Špaček, náčelníkem Miroslav Kovaříček, náčelnicí paní Kodýtková, vzdělavatelem Ing.Jan Hirnšál. Spolek se začal připravovat na všesokolský slet, který se uskutečnil v Praze v roce 1948. Nikdo z nacvičujících netušil, že se jedná na dlouhou dobu o slet poslední. Po roce 1948 byla činnost Sokolu na čas zakázána. 15.2.1950 se stal předsedou tělovýchovné jednoty JUDr.Rudolf Prchlík. Za jeho vedení se podařilo v letech 1951-1953 dokončit přestavbu špýcharu na tělocvičnu (sokolovnu), byly pořádány různé sportovní turnaje, roku 1952 se uskutečnila tělocvičná akademie. Nastala doba, kdy všesokolské slety nahradila spartakiáda. První spartakiáda se uskutečnila 23.6.1955 a nechyběli na ní ani sportovci z Častolovic. V roce 1955 se sloučily všechny tělovýchovné složky do Sokola (kopaná, hokej, divadlo apod.) Kolem roku 1959 začaly nácviky na novou spartakiádu, která proběhla roku 1960 a i na ní měli častolovičtí sokolové svou účast. Roku 1963 měl Sokol 152 členů, nově vznikl oddíl stolního tenisu. V následujících letech však zájem o stolní tenis začal upadat a oddíl zanikl. Začaly přípravy na třetí spartakiádu, která se za účasti našich sokolů uskutečnila roku 1965. Po tragické smrti JUDr. Prchlíka v roce 1965 byl do čela Sokolu zvolen Jaroslav Mácha a svou funkci zastával 4 roky. V době, kdy Československou socialistickou republiku obsadila vojska varšavské smlouvy byl do čela Sokola krátce jmenován Jaroslav Pour. V roce 1969 začala činnost Sokolu upadat, aktivně v obci působily pouze oddíly kopané a hokeje. Předsedou organizace se stal Miroslav Flégl, který tuto funkci zastával až do roku 1996. Spartakiáda se roku 1970 z politických důvodů neuskutečnila, na členy tělovýchovné jednoty začal být vyvíjen nátlak a zájem o členství ve spolku začal upadat. Na spartakiádu 1975 vyslala jednota 4 muže. V roce 1977 byla obnovena činnost oddílu stolního tenisu. Velký podíl na této skutečnosti měl dlouholetý aktivní hráč pan Jiří Šmejkal st.
Sportovci ke svým utkáním docházeli pěšky, na kolech nebo využívali hromadné dopravy. Změna k lepšímu nastala po roce 1978, kdy se pánům K. Mrázovi a Jaroslavu Beranovi podařilo sehnat a koupit starší autobus. Velkou zásluhu na opravě a uvedení autobusu do provozu měli tehdy K. Mráz ml. a Jaroslav Jiruška. Sport v obci se i nadále rozvíjel. Tělovýchovná jednota Sokol kolem roku 1980 zaštiťovala oddíly kopané, stolního tenisu, základní i rekreační tělesné výchovy a ledního hokeje. Téhož roku se 6 mužů zúčastnilo spartakiády. Nácvik na poslední spartakiádu byl zahájen v roce 1983. Následně pak několik cvičenců z Častolovic předvedlo svou sestavu na Strahově r.1985.
Tělocvična patřila od roku 1953 Sokolu. Tělovýchovná jednota budovu spravovala až do 1.9.1983 kdy byla převedena do vlastnictví obce. Krátce po převodu nechala obec do tělocvičny instalovat ústřední vytápění v hodnotě 35 000,-Kč.
Za budovou se od roku 1923 nacházela rozlehlá sokolská zahrada, kde později vyrostla volejbalová hřiště a cvičiště. V letech 1988/1989 rozšířil nabídku sportovního vyžití v obci nový tenisový kurt a nově byl založen oddíl tenisu. K rozšíření tenisového kurtu o druhé hřiště došlo v roce 2004.
Novodobým náčelníkem (předsedou) Sokola se stal Miloš Sršeň. Za zmínku stojí také rok 1993, kdy se ze Sokola vyčlenil oddíl kopané. V současnosti pod hlavičkou Sokola působí oddíly stolního tenisu, ledního hokeje, aerobik, cvičení rodičů s dětmi, Fit centrum, oddíl tenisu a volejbalu. Spolek má v obci velkou tradici a od svého založení představuje význačný subjekt v oblasti organizované tělovýchovy a společenského života Častolovic.

HUDEČEK, Antonín
narozen 14.1.1872 v Loucké u Ředhoště na Podřipsku, zemřel 11.8.1941 v Častolovicích.

Jeden z nejvýznamnějších malířů přelomu 19. a 20. století.

S Častolovicemi pojí Antonína Hudečka jeho pravidelné letní pobyty ve vile čp.266, kterou pro sebe a své přátelé zakoupil roku 1927. Častolovice si velice oblíbil a vytvořil zde řadu významných děl. Spolu s dalšími obrazy jsou tato díla umístěna v Hudečkově galerii, kde jsou rovněž instalovány některé obrazy jeho syna Jiřího Hudečka /zde je rovněž umístěna i busta zpodobňující Antonína Hudečka od Ladislava Beneše, který od r.1930 v Hudečkově vile pobýval i se svou ženou Marianou, dříve provdanou Vorlovou/. Hudečkova síň byla otevřena v Častolovicích roku 2003 v nově adaptovaných prostorách půdy Obecního úřadu Častolovice na náměstí.
O životě a díle Mistra Hudečka uvádíme dále: V době jeho příchodu na svět byla Loucká malou osadou s 12 čísly popisnými. Dům čp.1 v obci zakoupil pradědeček František Hudeček v roce 1779 a později byl roku 1900 mistrovým otcem Antonínem prodán. Matka Anna, rozená Nejmanová z Ředhoště zemřela v roce 1892. V roce 1887 začal studovat na pražské Akademii výtvarných umění ve speciálce žánrů profesora Maxmiliána Pirnera, kde zůstal do konce školního roku 1890 - 91.
Později roku 1891 odjel do Mnichova a vstoupil do soukromé školy Slovince Antona Azbého, aby se zdokonalil ve figurální malbě. O rok později (1892) se zapsal ke studiu na Mnichovské akademii do školy profesora Otto Seitze, jehož přičiněním si značně vytříbil svůj malířský projev. Po dvouletém studiu v Mnichově se na podzim znovu zapsal na pražskou Akademii do speciálky figurální malby Václava Brožíka, který však zanedlouho po zahájení školního roku odjel do Paříže. Za jeho nepřítomnosti se Hudeček sblížil se žáky Mařákovy krajinářské školy. V roce 1895 ukončil studia na pražské Akademii a trvale se usadil v Praze, v bytě na rohu ulice Karolíny Světlé a nábřeží, v domě „Bellevue“, kde měl svůj první ateliér. O dva roky později v létě 1897 se Hudeček připojil k žákům Mařákovy krajinářské speciálky (Antonín Slavíček, Jaroslav Panuška, Josef Ullmann, Alois Kalvoda, Jan Honsa atd.), kteří zajížděli za krajinnými náměty do vesnice Okoř.
Na jaře roku 1898 namaloval současně s Antonínem Slavíčkem známý portrét dámy u šeříkového keře - olej „ V šeříku“ (60x70 cm), k němuž byla modelem paní Slavíčková. Vytvořil obraz jasných barev, namalovaný výraznou impresionistickou skvrnou, syntonos „Střechy“ (50 x 60 cm), zachycující stejný motiv jako Slavíčkův „Červnový den“. Následující rok vznikl v jeho ateliéru olej „ Měsíční krajina“ (100 x 100 cm), jímž se přihlásil k dobové rozcitlivělosti symbolismu, která se prosazuje i v dalších dílech následujících let. Na začátku dubna roku 1902 se vydal s Janem Preislerem poprvé k moři do Itálie a na Sicílii, kde zůstal až do konce června. Z této cesty vytěžil značný počet olejových skic, podle nichž pak maloval rozměrné oleje marin. O rok později koncem jara roku 1903 odjel s Antonínem Slavíčkem a Bohuslavem Dvořákem malovat na Vysočinu a zůstal zde čtyři měsíce. Roku 1905 byla Antonínu Hudečkovi udělena cena ve výši 800,- Kč za obraz „ Dáma v soumraku“.
V polovině léta 1906 skončil definitivně s malováním na Okořsku a začal hledat společně s přítelem malířem Rudolfem Bémem (uměleckým jménem Vratislav Hlava) nové náměty u Starého Kolína v Polabí, kde se markantně změnil způsob jeho malby, současně s přitlumením koloritu. Rok 1907 byl pro Hudečka ve znamení toho, že začátkem léta pobyl s Otakarem Nejedlým krátce v Mezně u Tábora. Léta ve Starém Kolíně lze považovat za dobu hledání nového uměleckého názoru a malířského pojetí. Koncem roku 1908 odjel na Sicílii doprovázen svými přáteli - sochařem Jaroslavem Vorlem a jeho manželkou operní pěvkyní Marianou Vorlovou. Do konce dubna 1909 byl ubytován v Syrakusách a pokoušel se obrazově přebásnit úchvatné proměny a nálady moře v četných olejových studiích, podle nichž pak vznikala rozměrná plátna. Na podzim téhož roku přijel do Police nad Metují v severovýchodních Čechách, odkud vycházel za náměty do okolní krajiny. Jaro roku 1910 strávil Hudeček malováním v okolí vesnic Machov a Nízká Srbská, kde zůstal až do roku 1911 a věnoval se zejména malování lesních interiérů. Svou první samostatnou výstavu instaloval roku 1912 v Berlíně. Léto roku 1913 strávil ve vesnici Nouzín, kde byl až do konce léta roku 1914 a odtud odjel za motivy moře a bukových lesů na Rujanu. Na Rujáně strávil celý rok 1915. Následující rok se vydal Hudeček do Solnohradska, kde byli v té době usazeni jeho přátelé, manželé Vorlovi. V okolí Solnohradu maloval skalnaté vrcholky velehor. Koncem léta tohoto roku navštívil jižní Čechy. Přátelství s Vorlovými bylo pro Antonína Hudečka mezníkem na celý život. Mariana Vorlová se později rozvedla a provdala se v Častolovicích za sochaře Ladislava Beneše. Antonínu Hudečkovi však zůstala nablízku až do jeho smrti, v roce 1917 mistr adoptuje jejího a svého sedmiletého syna Jiřího.
V roce 1917 se podruhé vypravil za alpskými motivy opat na Solnohradsko, a vznikl zde například olej "Gaisberg z jara" (100 x 134,5 cm). Celé léto revolučního roku 1918 trávil v Bukavici, kde se začal zabývat studiem a malováním květin.Koncem léta roku 1919 odjel z Bukavice poprvé do okolí Banské Bystrice, Banské Štiavnice a Smokovce, aby se zde věnoval malbě horské krajiny. Do Tater zajížděl i další dva roky. Dne 13. prosince 1921 byl zvolen mimořádným členem "Československé akademie věd a umění" v Praze. Roku 1922 SVU Mánes uspořádal k umělcovým padesátinám výstavu v Obecním domě. Na výstavě bylo instalováno 158 obrazů a skic, přičemž Hudečkovo dílo sklidilo veliký úspěch jak u návštěvníků, tak i u kritiky. Od poloviny května maloval opět na Slovensku panorama Tater. Na jaře roku 1923 odjel do Dubrovníka studovat proměnlivou tvářnost moře. Po návratu zajel znovu do Tater. V létě 1924 maloval na Policku, na podzim opět v Tatrách ("Žabí pleso", olej, 100 x 200 cm). Na jaře roku 1925 byl nakrátko v Rychnově nad Kněžnou, potom v Tatrách, na podzim se vrátil opět do Rychnova nad Kněžnou. Rok 1926 strávil opět v Tatrách, vznikl zde obraz poetické nálady za měsíčního svitu "České pleso" (olej, 105 x 155 cm) a olej "Panorama Tater" (100 x 200 cm). Od února do května 1927 pobýval na jihu, na ostrově Ischia u Neapole, kde s ním maloval i jeho syn Jiří. Přivezl si odtud řadu skic, ale podle žádné nevzniklo rozměrnější plátno. V červnu odjel na Podkarpatskou Rus, aby tu zachycoval dřevěné lidové chalupy a kostelíky. Jezdil sem pak až do roku 1932. Roku 1927 zakoupil ve východních Čechách, v obci Častolovice, vilku s rozsáhlou zahradou u řeky Bělé. Na tomto místě trávil pravidelně několik měsíců v roce a maloval v okolním Podorlicku. Řada děl zobrazuje říčku Bělou, jež mu připomínala Zákolanský potok. Celoročně pak zde byla ubytována, tehdy už ovdovělá paní Vorlová a umělcův přítel sochař Ladislav Beneš, který se s ní později oženil. Roku 1929 uspořádalo Národní muzeum výstavu jeho obrazů lidových staveb z Podkarpatské Rusi. 28. září 1930 byl jmenován řádným členem "České akademie věd a umění" a byla mu udělena "1. cena České akademie věd a umění" ve výši 10.000,- Kč. Jaro roku 1931 strávil se svým synem Jiřím v Benátkách, kde vedle moře maloval i typické kanály s gondolami. Jubilejní výstava k umělcovým šedesátinám, kterou uspořádal SVU Mánes v Obecním domě, se uskutečnila roku 1932. Jeho dílo bylo v tisku velmi kladně hodnoceno a u této příležitosti mu byla udělena "Mánesova cena" za krajinomalbu. Mimo obvyklých pobytů v Častolovicích začaly od tohoto roku umělcovy každoroční zájezdy do jižních Čech a na Šumavu, kde rád maloval zejména v povodí řeky Vydry. Roku 1934 zakoupila Francouzská vláda jeho obraz "Podzim" pro Musée National de Jeu de Paume. Z posledního desetiletí umělcova života je množství olejových studií malovaných v plenéru, kartonů pestrého koloritu s výraznými kontrasty, traktované rozmáchlými úhozy štětce. Tyto olejové studie - kartony - provázejí celou Hudečkovu tvorbu, jsou rozdílné v kvalitě, některé mají i větší rozměry a obrazový charakter. Maloval je v plenéru, řídkou olejovou barvou, velikosti přibližně 45 x 60 cm, a podle nich potom komponoval v ateliéru rozměrná plátna - na podkladě bezprostředního objektivního vjemu v přírodě vznikaly obrazy obohacené autorovým subjektivním prožitkem motivu. Velkých obrazů realizoval umělec v třicátých letech poměrně málo, patří k nim např. "Partie z křivoklátských lesů" (olej, 129 x 141 cm, 1932), "Potok v zimě" (olej, 93 x 124 cm, 1935), "Z Orlických hor" (olej, 100 x 150 cm, 1935), "Potok Bělá v zimě" (olej, 94 x 141 cm). V tomto období velmi často maloval květiny, které rostly na jeho častolovické zahradě. Roku 1936 obdržel Hudeček cenu z "Riegrova nadání". V roce 1939 se malíř přestěhoval do nového bytu v Praze - Vinohradech, Na Švihance čp. 3. Dne 19. září 1940 mu byla udělena Ministerstvem školství a národní osvěty "Národní cena" ve výši 10.000,- Kč za malířskou tvorbu z posledního období. Na jaře roku 1941 začaly přípravy na výstavu k umělcovým sedmdesátinám, která měla být začátkem příštího roku v Praze. Autor se těchto příprav také zúčastnil, především radami při výběru exponátů. Přesto, že se již zdravotně necítil dobře, vypravil se v dubnu do Častolovic a v červnu pak s ing. Řeřichou do Písku. Jeho skica "Borovice na břehu rybníka" z 19. června 1941 již zůstala nedokončena. Po krátké hospitalizaci v sanatoriu ve Vráži s ním ing. Řeřicha odjel 28. července na vyšetření do Borůvkova sanatoria v Praze, kde profesor Diviš označil jeho stav za beznadějný.
Hudeček se dal 1. srpna téhož roku převézt do Častolovic a uložit do zahradního domku u své vily. Zde v noci z neděle na pondělí 11. srpna 1941 zemřel. Dne 14. srpna 1941 byl pochován na častolovickém hřbitově. Jeho pohřbu se zúčastnily význačné osobnosti našeho kulturního života, zástupci SVU Mánes a České akademie věd. Nad rakví promluvil profesor Otakar Nejedlý, zazpívala členka Národního divadla Milada Jirásková, poslední zpěv Máchova "Máje" přednesl Václav Vydra, člen Národního divadla. Ve všech českých i německých denících a časopisech u nás se objevily obsáhlé nekrology, hodnotící vesměs vysoce Hudečkovu malířskou tvorbu. V následujících dnech potom vyšly podrobné referáty o umělcově pohřbu v Častolovicích. Náhrobní kámen Hudečkova hrobu na zdejším hřbitově zdobí busta jeho přítele, v Častolovicích působícího akademického sochaře Ladislava Beneše.
K uctění památky svého člena založila Česká akademie věd a umění "Fond Antonína Hudečka" pro podporu strádajících a nemocných umělců.
V roce 1942 se od 15. května do 23. srpna uskutečnila v pražském Mánesu jubilejní, ale bohužel již posmrtná výstava k Hudečkovým nedožitým sedmdesátinám. Výstava přinesla ucelený přehled umělcova celoživotního díla a pro velký zájem návštěvníků a ohlas kritiky byla prodloužena do konce září 1942.

HUDEČEK, Jiří
narozen 1.5.1910 v Praze, zemřel 2.1.1971 v Častolovicích

Malíř, jediný žák svého otce Antonína Hudečka, významná kulturní osobnost, autor loutek i amatérský provozovatel loutkového divadla pro děti v Častolovicích, autor divadelní výpravy ochotnického divadla v Častolovicích.

S Častolovicemi Jiřího Hudečka pojí zdejší letní pobyty ve vile rodičů čp.266 i pozdější pobyty s manželkou Annou roz. Jazeolla z Neapole, italskou klavíristkou a iniciátorkou později vzniklé Hudečkovy galerie. Častolovice se staly rovněž i místem jeho posledního odpočinku.

Jiří Hudeček se podle některých pramenů narodil 1. května 1910 jako syn malíře Jaroslava Vorla a Mariany Vorlové, podle jiných pramenů byl vlastním synem Antonína Hudečka a zmiňované Mariany. Mistr Antonín Hudeček Jiřího adoptoval v roce 1917 po smrti Jaroslava Vorla. V roce 1925 se stal Jiří Hudeček žákem svého otce Antonína, což na jeho další tvorbu měl velký vliv. V jeho tvorbě, jak sám prohlašoval, ho též ovlivnil rakouský expresionista Oskar Kokoschka. Ve své tvorbě věnoval pozornost i figurální malbě a květinovému zátiší. Nevyhýbal se grafice, dřevořezbě, loutkovému i hranému divadlu v obci. V Častolovicích uspořádal i několik výstav svých obrazů.
Od února do května roku 1927 byl poprvé s otcem malovat moře na ostrově Ischia u Neapole, což dalo impuls k tomu, že strávil opakovaně několik měsíců v roce v otcově vile v Častolovicích a maloval podorlickou krajinu. Jinak žil trvale v Praze, od roku 1939 v bytě na Vinohradech, na Švihance č. 3. Na jaře 1931 odjel s otcem za novými náměty do Benátek. Do Itálie pak zajížděl každoročně až do roku 1937. V Itálii se také Jiří roku 1931 seznamuje se svou budoucí manželkou klavíristkou Annou Jazeollou z Neapole. V roce 1937 měl první soubornou výstavu v Praze v Rubešově galerii. O rok později vystavoval své krajinomalby spolu s otcem Antonínem Hudečkem a rodinným přítelem sochařem Ladislavem Benešem v Hradci Králové. Od roku 1949 do roku 1952 maloval převážně v jižních Čechách a v těchto letech vytvořil cyklus Vltava. Rok 1952 byl ve znamení toho, že vystavoval krajinomalby a zátiší v Praze. V roce 1960 absolvoval další výstavy, vystavoval své krajinomalby v galerii Václava Špály a v síni ČFVU Purkyně. V tomto roce také předvedl své dílo v Rychnově nad Kněžnou. Ve stejnou dobu znovu začal pravidelně navštěvovat Itálii. Další výstavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Roku 1961 vystavoval obrazy a kresby v Ústí nad Orlicí, Častolovicích, roku 1962 krajinomalby a zátiší v Hronově v Jiráskově divadle a opět v Častolovicích. Častolovicím zůstal věrný i o tři roky později, kdy uspořádal výstavu krajinomalby na místním zámku. V letech 1966 až 1968 pobýval přes léto opět v milované Itálii, kde měl několik samostatných výstav. Revoluční rok 1968 byl ve znamení souborné výstavy obrazů z let 1947 -1968 v častolovickém zámku. Do jižních Čech se naposledy vrátil o rok později, když pracoval v okolí Rožmberka. Poslední výstava krajinomaleb a zátiší za jeho života proběhla symbolicky v šternberském zámku a to roku 1970. Malíř Jiří Hudeček zemřel 2. ledna 1971 v Častolovicích a je pochován v rodinné hrobce na zdejším hřbitově.

DVŮR POLNÁ

Velikými změnami prošel i dvůr Polná. Někdejší oppersdorfský dvůr později obhospodařoval Velkostatek Leopolda Sternberga. Po pozemkové reformě a zabrání půdy velkostatku ve dvoře působilo JZD. Po roce 1992 získala objekt v rámci restituce paní Franziska Diana Sternbergová, která jednotlivé části dvora pronajala různým podnikatelským subjektům (např.truhlářství Jaroslava Faltyse čp.123, výroba hřebíků Kamila Lichá, betonářská výroba firmy KONKRET - B s.r.o., atd.)
Uvnitř statku bychom našli ve 40. letech 20. století domky čp.93 Zuzany a Antonína Králových, čp.123 Rudolfa Krále a Karla Dvořáka a čp.124 Vladislava Sejkory. Všechna stavení jsou momentálně v majetku paní Franzisky Diany Sternbergové.
Blíže Malé Ledské je hned za dvorem Polná vlevo zpevněná komunikace, která je využívána jako příjezdová cesta k rodinným domkům. Domky dříve patřily zaměstnancům velkostatku, později JZD. Dnes je několik domků v rukách soukromých majitelů, část patří dceři bývalého majitele velkostatku. Posledním domkem u rybníka je čp.319, kde bydlel šofér Josef Horák, a dnes jej vlastní paní Sternbergová a bydlí v něm rodina Podolských. Hned vedle je dům čp.321 Josefa Jirsy, který v roce 1992 prodal Josef Horák Petru Prasličkovi. V následujícím stavení čp.322 bydleli Dvořákovi (dnes Marcela a Stanislav Kropáčkovi). Na předchozí nemovitost navazuje čp.323 Františka Brandejse, později Jaroslava Valáška (dnes Ivety a Stanislava Sládkových).

POTOK KONOPÁČ

Konopáč, dříve také Luční potok, získal zřejmě své jméno podle toho, že byl využíván k máčení lnu a konopí. Ve svahu nad ním postupně vznikla kolonie domkářských stavení. Pozapomenutý název Luční potok vystihoval dřívější charakter krajiny v okolí potoka. Ještě před napřímením toku řeky Bělé se Konopáč vléval do jejího koryta, dnes je přítokem náhonu Alba. Roku 1928 obec podala návrh provést regulací náhonu zároveň s regulaci Konopáče. V roce 1976 byla vypracována projektová dokumentace na zatrubnění potoka. Stavba byla zahájena 1.1.1978 a po několika stavebních etapách kompletně dokončena roku 1989. Dílo realizoval Agrostav s.p. Solnice.
Prakticky na celém toku potoka Konopáče byla v dávných dobách zřízena soustava několika rybníků. Rybníkářství a rybolovu byla věnována velká pozornost zejména za panování Viléma z Pernštejna. K opatrování rybníků byl podle instrukce z roku 1425 ustanoven porybný. Výlovy byly pořádány dvakrát do roka, na podzim a na jaře. Ihned po skončení výlovu vyžadovalo panstvo oznámení o množství nachytaných ryb a vodní drůbeže.6)
Dnes potok Konopáč napájí pouze rybník u dvora Polná, zabahněný rybník V lukách (Nad cestou) vpravo vedle cesty na Hřibiny, rybník u myslivecké chaty v některých písemnostech pojmenovaný jako rybník Pod Myslivnou (U Hájovny) a rybník U Vlčků.
Největší množství rybníků je v současné době soustředěno v Bažantnici. Za rybníkem U Vlčků se nachází Prostřední rybník, dříve pojmenovaný Koňská tůň, protože se zde za první republiky plavili koně. Největší rybník se rozprostírá pod mysliveckou chatou a nachází se jihovýchodním směrem od Prostředního rybníku.
Nejmladší rybník v dnešní Bažantnici se nazývá Horní rybník nebo také Hořejší rybník (rybník Pod Hrází). Byl vyhlouben počátkem devadesátých let 20. století společně s Prostředním rybníkem.
Obecní rybník (Obecňák, rybník Nad Hrází) je nejstarším rybníkem v oblasti Bažantnice, který byl zakreslen i na mapách I. vojenského mapování. Dne 17. dubna 2001 dalo obecní zastupitelstvo souhlas k rozšíření obecního rybníka, které realizovali členové místní organizace Českého rybářského svazu. Rybník byl následně zvětšen, vyčištěn, vznikl zde přístřešek s posezením a lavičky pro rybáře. Obecní rybník je napájen bezejmenným potůčkem, který pramení na Včelákově stráni u Pasek. Voda z Obecního rybníku protéká i Hořejším rybníkem, Prostředním rybníkem a následně vtéká do rybníku pod mysliveckou chatou, kde prakticky napájí potok Konopáč.
Nejstarší známou rybniční soustavu u Častolovic tvořily čtyři rybníky situované na jižní i severozápadní straně dvora Polná. Největší rybník zřízený jihozápadně od dvora je dnes nepojmenovaný, ale dříve se mu říkalo Bravník nebo také U Dvora (U Polníku). Jméno Bravník vzniklo pravděpodobně tak, že se na jeho břehu proháněla stáda vepřů, koz nebo ovcí tzv. bravů. Rybník byl také využíván k plavení koní, jako zdroj ledu pro častolovický pivovar a v padesátých letech se zde konaly recesistické závody. Jihovýchodně od dvora se rozprostírala kaskáda dalších dvou rybníků, z nichž do dnešní dnů přetrval pouze jeden - výše zmiňovaný rybník V Lukách. Další rybnikářská díla bylo možné nalézt i u dnešní silnice č. I/11 v blízkosti domu čp. 40 (Václavíkovi), v Olšině, podél Olešnického potoka a celého toku náhonu Alba i na Lokotském potoku mezi Liblí a Synkovem. V roce 1974 byl na katastru obce Paseky vybudován v místě zaniklého rybníku nový rybník Střezmá s plochou 1,75 ha. Počet rybníků v okolí Častolovic se postupně měnil a zvláště po třicetileté válce a napoleonských válkách začalo rybníkářství upadat a řada rybníků zanikla.

ŽELEZNIČNÍ DOPRAVA

Na konci 70. let 19. století bylo Podhůří Orlických hor považováno za jednu z nejzaostalejších oblastí rakousko-uherské monarchie. Podíl na tomto neutěšeném stavu měly neutichající válečné konflikty a nezájem mocnářství. Výdělky tkalců a dalších drobných řemeslníků byly velmi nízké, bída, hlad a nedostatek pracovních příležitostí vyháněl lidi z malebné krajiny těchto hor, a ti vyráželi za prací do vzdálených regionů nebo dokonce do Ameriky. Proto se nemůžeme divit, že se mezi některými obyvateli Podorlicka objevil názor, že jen železnice může zabránit dalšímu úpadku a přinést hospodářské oživení regionu.
Budování železnice provázel již od prvopočátků skeptický a konzervativní postoj Vídně. V roce 1874 byl zahájen provoz na trati ÖNWB z Hradce Králové do Kyšperka (Letohradu). V té době neměly Častolovice ještě nádraží. Nádraží vzniklo v naší obci až při budování podorlické lokálky a bylo prakticky shodné s nádražím v Solnici.
První, kdo doporučil stavbu podorlické lokálky, byl vídeňský stavitel Jan Jahn, který v roce 1880 přišel s návrhem postavit trať, která by vedla z Doudleb nad Orlicí přes Vamberk, Peklo, Dlouhou Ves, Rychnov nad Kněžnou a Kvasiny do Skuhrova nad Bělou. Ministerstvo obchodu s tímto záměrem souhlasilo a tento fakt dalo najevo svým výnosem ze dne 10. června 1881. K vydání stavební koncese dal doporučení dr. Gross. Trať dlouhá 23 kilometrů měla stát necelých 300 tisíc zlatých. Toto se nelíbilo dr.Grossovi, který vyvolal oponentní řízení. Objektivním posouzením nákladů na stavbu byl pověřen pražský stavitel Gabriel Sponner. Z jeho závěrů, které potvrdilo i několik průzkumů a úředních komisí, vyplynulo, že by celkové náklady na stavbu byly oproti projektu dvojnásobné. Tím skončily první pokusy na stavbu okresní dráhy v Českém království.
Do jednání se zapojuje hejtmanství Rychnov nad Kněžnou a předkládá další důvody, proč je nutné stavbu tratě zahájit. Následně vybízí stavitele Sponnera k vypracování dalších studií na železniční trať. V listopadu 1884 byla svolána jednání do Doudleb nad Orlicí, Častolovic a Rychnova nad Kněžnou. Nezávislá komise měla rozhodnout mezi dvěma variantami tratě. První varianta tratě byla téměř shodná s tratí, kterou navrhoval stavitel Jahn, až na to, že by se vyhnula obtížnému stoupání u Pekla. Druhá varianta počítala s odbočením lokálky z hradecko - lichkovské trati asi 300 metrů západně od kosteleckého zámku a trať by vedla podél Kněžné až do Rychnova nad Kněžnou. Odtud směrem na Solnici navrhoval stavitel Sponner pro obě varianty totožnou trať. Zvítězila druhá varianta, která byla méně nákladná. Ministerstvo obchodu zvolenou variantu tratě schválilo dne 5. dubna 1885. Při projektových pracích však byly opomenuty zájmy Vamberka a okolních obcí, přičemž by lokálka přišla o velké množství peněz. Z těchto důvodů ztroskotal i druhý pokus o výstavbu tolik potřebné železnice. V únoru roku 1889 odjel rychnovský purkmistr hledat pomoc do Vídně, kde byl však odmítnut s tím, že obstarání základního vkladu je věcí zájemců o tuto trať. Navíc se dozvěděl, že existují i jiné návrhy, kudy by bylo možné vést budoucí železniční trať. Především šlo o projekt J. Hubatschka, který počítal s vybudováním tratě z Doudleb nad Orlicí do Nového Města nad Metují. Rychnovští se obávali poškození zájmů města, a tak bojkotovali jakékoli jiné projekty a začali pracovat na své variantě.
Městská rada Rychnova pod vedením starosty JUDr. Jana Smrtky se usnesla, že železnice představuje jediný prostředek k odstranění chudoby v Podorlicku. Dne 27. 2. 1891 byla na okresním výboru projednána opět otázka zřízení dráhy. Zvítězil návrh na stavbu dráhy z trati hradecko - lichkovské přes Rychnov nad Kněžnou do Solnice. Město nakonec dosáhlo 26. 11. 1891 souhlasu ministerstva obchodu k zajištění a zahájení přípravných prací s podmínkou, že upravený rozpočet v částce 715 399 zlatých a 25 krejcary je konečný a trať bude postavena co nejrychleji.
Železnice však představovala výraznou konkurenci pro silniční dopravu, a proto proti její výstavbě vystoupili radní města Solnice. Jiného názoru byl majitel solnického velkostatku Huppmann, který viděl v železnici možnost levné dopravy dřeva ze svých lesů a dal v katastru obce Kvasiny k dispozici pozemek na stavbu nádraží. Dále poskytl kámen, cihly a dřevo, vše v hodnotě 22 tisíc zlatých. Podobný postup zvolilo i město Rychnov nad Kněžnou. Uvolněná částka představovala 10 tisíc zlatých. Jiní dárci se nenašli, potřebné finance chyběly, což bylo také sděleno železničnímu oddělení Zemského výboru.
Zemský sněm k překvapení všech i přes vzniklé problémy výstavbu železnice doporučil. Následně ji schválili i poslanci na svém zasedání dne 19. 3. 1892. Konečné usnesení ukládalo poskytnout zemskou dotaci ve výši 100 000 K a doporučilo přiznání říšské podpory. Pokud by Rychnov získal koncesi do konce roku 1893, mohl čerpat z půjčky u zemské banky obnos do výše 800 000 K.
Výstavbě železnice už nic nebránilo. Komisionální prohlídka se uskutečnila ve dnech 11. - 14. 10. 1892. Výstavba dráhy započala v únoru roku 1893 a byla svěřena vídeňské stavební firmě Stummer a Trauenfels. Stavebník musel nejprve odkoupit od manželky stavitele G. Sponnera traťové plány, neboť on už se zahájení výstavby nedožil. Na obzoru se objevil další spor mezi Kostelcem nad Orlicí a Častolovicemi. Bylo totiž nutné dořešit zaústění tratě do dráhy Hradec Králové - Lichkov, která patřila ONWB. Tato společnost požadovala zaústění dráhy a postavení stanice v lukách Na Vejkaze (dnešní zahrádkářská kolonie Bělá). Ve stejném místě měla končit i plánovaná trať z Borohrádku. Město Kostelec trvalo na postavení nádraží ve svém městě. Častolovice nádraží nechtěly. Obě místa ležela v zátopové oblasti, ale i přes protesty častolovických radních bylo vybráno nové stanoviště na našem katastru.
Koncesi, podepsanou císařem Františkem Josefem I., vydalo ministerstvo obchodu dne 14. srpna 1893. Vzhledem k tomu, že se nedařilo dodržet termín výstavby, bylo nutné posunout kolaudaci na 13. září. Ani do tohoto termínu se ale nepodařilo v Častolovicích položit poslední výhybku, a tak první vlak na RSLB/MDRS vyjel až 26. října 1893.
Slavnostního zahájení provozu se zúčastnili zástupci vídeňských ministerstev, pražského místodržitelství, okresního hejtmanství i měst a obcí ležících podél nové železnice. Slavnostně vyzdobený první vlak pro čestné hosty vyjel přesně v 10.00 hodin z Častolovic. Na všech zastávkách vlak doprovázely davy lidí. Po dojezdu do Rychnova, kde byla desetiminutová zastávka, pronesli zástupci stavů krátkou zdravici a vlak se vydal dále do Solnice, kam dorazil v 11.01 hodin. V Rychnově probíhaly po celý den mohutné oslavy. První vlak pro veřejnost byl vypraven téhož dne ve 14.10 hodin z Častolovic. Tímto vlakem začal pravidelný provoz na trati.
Vlastníkem tratě byla Akciová společnost rychnovsko - solnické dráhy, ustavená 4. 9. 1892. Hlavním podílníkem a nositelem koncese bylo město Rychnov nad Kněžnou. Provozovatelem tratě byla společnost ÖNWB. Dopravu na celé trati řídil výpravčí z Častolovic.
Vlaky z Častolovic odjížděly v 5.35, 9.12, 16.05, 18.19 a 22.53 hodin. V opačném směru ze Solnice vyjížděly vlaky v 4.14, 7.30, 11.05, 16.20 a 20.30 hodin. Cena jízdenky byla stanovena na 46 krejcarů z Častolovic do Rychnova, z Rychnova do Solnice cestující zaplatil 36 krejcarů. Stejné ceny platily i v opačném směru. Zavedeno bylo i zpáteční jízdné s 30% slevou. Uvedené jízdné bylo maximální. Jízdní řád se mohl, podle prohlášení společnosti, měnit podle prokázané potřeby každý měsíc. Jízdné bylo možno snížit každých 14 dní..
Vlaky na trati jezdily, ale již první měsíce provozu ukázaly, že výnosy nebudou tak veliké, jak se předpokládalo. Na vedení společnosti dorazily žádosti o zřízení zastávek v Častolovicích u zámku, Synkově, Slemenu a Lipovce. O zastávce u zámeckého parku se rozhodlo v březnu roku 1894 a byla otevřena 1. srpna 1894. Žádostí ostatních obcí o zřízení zastávky zůstaly dlouhou dobu nevyslyšeny.
Veliké nebezpečí pro místní dráhu představovaly povodně. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat a řeka Kněžná dne 9. března 1895 zaplavila trať a všechny koleje rychnovského nádraží. Trať a některé mosty byly na několika místech podemlety, přičemž bylo nutné provoz na trati na určitou dobu přerušit. Povodně pak přicházely téměř každý rok. Situaci částečně uklidnila až regulace řeky Kněžné v roce 1932.
V průběhu I. světové války výrazně klesl počet přepravovaných osob i objem přepraveného zboží. Velký mezník pro dráhu znamenal vznik samostatného státu. Den vzniku samostatného Československa 28. října 1918 byl obyčejným pracovním dnem. V průběhu noci byl do stanice Častolovice doručen telegram, který obsahoval výzvu poslance Zahradníka, aby se začalo ihned úřadovat v českém jazyce. Tato výzva byla všemi zaměstnanci místní dráhy přijata s radostí. Z Častolovic a dalších částí trati byly odstraněny nápisy v němčině.
Vznik samostatného Československa otevřel nové perspektivy pro rozvoj lokálky. Dne 1. 7. 1923 nabyl platnosti na lokálce předpis o zjednodušeném výkonu dopravní služby. Telegrafní linka z Častolovic do Solnice byla přeměněna na linku telefonní.
Železnici se nevyhýbaly ani dopravní nehody - dne 15.září 1923 se stala vážná dopravní nehoda na častolovickém nádraží. Příčinou bylo nesprávné postavení výhybek, takže vlak vjel do topírny, kde vážně zranil jednoho dělníka.
Důležitým momentem pro provoz místní dráhy byl rok 1927. Tento rok byla trať motorizována. Od 1. července 1927 byl zaveden nový jízdní řád. Osobní doprava byla od nákladní téměř oddělena (ponechán pouze jeden pár smíšeného vlaku). Bylo přidáno šest párů osobních vlaků a zaveden jeden pár vlaku nákladního. Všechny vlaky na trati Hradec Králové - Letohrad měly své přípoje.
S platností od 3. srpna 1927 byla na místní dráze zvýšena maximální rychlost z původních 25 km/hod na 40 km/hod. Všechna tato opatření vedla k lepším hospodářským výsledkům dráhy. Zvýšil se počet prodaných jízdenek i množství přepravovaného zboží. Přišla však hospodářská krize a počet souprav i vlaků na trati bylo nutné zredukovat. Dne 8. května 1930 se častolovické nádraží dočkalo instalace elektrického osvětlení.
Město Rychnov nad Kněžnou se pokusilo nabídnout trať státu, což bylo odmítnuto. Dalším mezníkem železniční trati byl 22. květen 1932, kdy v železniční stanici Častolovice zastavil poprvé rychlík pravidelné osobní dopravy.
Velký význam pro existenci lokálky mělo zahájení výstavby továrny pana ing. F. K. Janečka v Kvasinách (dnešní automobilka) v roce 1933. Továrna se v průběhu let stala stěžejním přepravcem pro celou trať. Nejdříve využívala lokálku pro přepravu stavebního materiálu a po dokončení stavby závodu 1934 i pro přepravu hotových výrobků, a to především karosérií a barev. Roky 1935 a 1936 přinesly značné zvýšení počtu podaných zásilek až na úroveň roku 1930. V roce 1937 sloužili na častolovickém nádraží: přednosta - vrchní adjunkt Alois Šána, adjunkt Josef Fiedler, oficiál Josef Šafář, elév František Morávek, staniční mistr Josef Bičiště a 18 dalších zaměstnanců.
Rok 1938 začal pro místní dráhu velmi slibně, k rozvoji dráhy výrazně přispěla doprava stavebního materiálu při budování pohraničního opevnění. Zároveň byla od roku 1936 prováděna výměna kolejnic. Díky této výměně mohly přes Častolovice do Rychnova nad Kněžnou projíždět i těžké lokomotivy z hlavní tratě.
Objem přepravy se snížil až 23. září 1938, kdy byla vyhlášena mobilizace. Během války byl na trati přepravován především vojenský materiál z továrny na karosérie pana Janečka. V roce 1942 byla místní dráha z Častolovic přes Rychnov do Solnice dle německého vzoru zestátněna. Ke skutečnému znárodnění lokálky došlo až 1. 1. 1949.
Nejprve však pár řádků ke konci II. světové války a roku 1945. Dne 4. května zmizely na drážních budovách veškeré německé nápisy. Ráno 5. května v 7.30 hodin byly vyvěšeny československé a sovětské vlajky. Druhý den přijel oddíl SS a strhal všechny sovětské vlajky, ne však naše. Od 6. května je na naší trati přerušena doprava. Provoz je opětovně zahájen už v osvobozeném Československu 10. května 1945.
Poválečný rok 1946 přinesl železniční trati Častolovice - Solnice pozvolný růst především nákladní přepravy. S postupným rozvojem průmyslu v Podorlicku se dostavil i rozmach železnice. Osobní přeprava však stagnuje. Ve druhé polovině roku 1946 zřizuje ČSD v Rychnově nad Kněžnou pobočnou garáž a začíná provozovat autobusovou dopravu. Jako první byla v provozu linka Rychnov - Solnice - Skuhrov - Deštné.
V roce 1948 lokálka zaznamenala prudký nárůst v nákladní přepravě a vznikla snaha o rozšíření rychnovského i solnického kolejiště. Železniční doprava byla postupně modernizována a zdokonalována. Dne 10. listopadu 1952 došlo ve 14:30 hodin k železničnímu neštěstí. Osobní vlak z Kostelce nad Orlicí se srazil s nákladní soupravou, stojící v železniční stanici Častolovice. Nehodu zavinil strojvůdce osobního vlaku, který přejel návěstí. Nikdo z cestujících nebyl zraněn, ale poškozeno zůstalo 7 vagónů. V roce 1953 strhl vítr původní dřevěnou zastávku, a ta byla nahrazena zděnou budovou. Roku 1960 byla na nádraží rozšířena čekárna, přičemž došlo i na opravu chodníku.

Dne 1. července 1966 byl na železniční trati Častolovice - Solnice vyloučen parní provoz v nákladní dopravě a páru nahradily dieselové lokotraktory.
Rekonstrukce se dočkala stanice Častolovice v roce 1978, kdy po generální opravě staniční budovy došlo k úplné změně jejího vzhledu. Začátkem dubna roku 1982 bylo započato s výstavbou ruského reléového zabezpečovacího zařízení ECM - Č, se světelnými vjezdovými, odjezdovými, vloženými a seřaďovacími návěstidly. Práce prováděli zaměstnanci AZD Kolín a vojáci železničního vojenského útvaru Zábřeh. Vojáci byli v té době ubytováni v provizorních buňkách za sokolskou zahradou v Častolovicích. V květnu byly dokončeny veškeré výkopy a v červnu se již stavěla návěstidla. Dne 17. září 1985 bylo ve 23:15 hod. toto zabezpečovací zařízení uvedeno do provozu.
Součástí častolovické stanice byla též budova skladiště na zboží s navazující boční rampou. Během roku 1973 si zaměstnanci stanice ze skladiště vybudovali kulturní a školicí místnost. Dále zde byla obnovena kancelář pro službu vozovou. Další budovou, kterou ještě najdeme v prostoru stanice, je nocležna pro vlakové čety. Ve stejné přízemní budově byl též umístěn útulek pro pracovníky traťového hospodářství a šatna. Už při vzniku místní dráhy byla v Častolovicích postavena výtopna pro jednu lokomotivu. Vidět jsme ji mohli až do roku 1991, kdy byla zbořena. Pozůstatky parní železnice byly v obci patrné ještě několik desítek let. Od roku 1902 stál nedaleko výtopny stabilní vodojem o obsahu 25 m3 na plnění lokomotiv. Železný stojan se nacházel na stejném místě i v roce 1979 a později byl demontován.
Kolejiště častolovického nádraží bylo postupně rozšiřováno, a to jak počtem kolejí, tak jejich délkou, pro stále se zvyšující přepravní nároky. V září roku 2004 vznikla na častolovickém nádraží zpevněná nástupiště.

Historie SDH Častolovice v kostce

Nejstarší zmínky o činnosti hasičů v Častolovicích pochází z roku 1874. Původní sbor při svém založení neměl skoro žádnou výstroj ani výzbroj. Vlastnil pouze dřevěnou stříkačku, 10 přileb, 1 lano, 2 žebříky, lopatu a trumpetu. V počátcích se účastnil jen různých cvičení a u prvního požáru zasahoval až v roce 1877 u pana Jana Pauka v Synkově. Činnost hasičů v Častolovicích postupně slábla a téměř ochabla.
Zvrat k lepšímu nastal 18. února 1894, kdy bylo na popud starosty Václava Bělky svoláno znovu představenstvem městečka všechno bývalé členstvo a všichni ti, kteří se dobrovolně přihlásí k obnovení hasičského sboru. Na zasedání byl zvolen nový výbor, ustanovující členové si objednali nové stanovy a oděvy šité podle národního kroje (čamary). Ušití si zaplatil každý člen sám. Zakládajícími členy byli pánové: Jan Tichý, Josef Sklenář, František Šklíba, František Sedláček, Václav Sedláček, Bedřich Ješina, Vácslav Kozel, Josef Flegl, František Eliáš, Vít Kudláček, Jan Sláma, Jan Vaněk, Emanuel Šemotl, Eduard Jelínek, Antonín Provazník, František Holub, František Kovaříček, Antonín Vašata, František Bezděk, Antonín Pinka, František Forejtek, František Bělka, Antonín Bělka, Alois Čakan, Josef Podolský, Karel Franck, Jan Červinka, Theodor Koráb, Eduard Vinkler, Jan Anděl, Augustin Nosek, Josef Fridrich, Antonín Dvořák, Jan Machač a Karel Grosser. Velitelem zvolen pan Jan Tichý, podvelitelem Theodor Koráb. Cvičitelé Jan Anděl a Augustin Nosek.
Od té doby se hasiči zúčastnili řady sjezdů, cvičení a ostrých výjezdů k požárům, živelním pohromám, dopravní nehodám a technickým zásahům. Svoje další aktivity rozšířil sbor i o spolkovou činnost v oblasti divadelnictví, podpory kulturních tradic (plesy, kácení máje, pálení čarodějnic, masopustní veselice) a požárního sportu.
I přes občasné útlumy své činnosti dospěl sbor pod různými novými názvy, odpovídajícími vždy době, až do roku 1985, kdy byla zásahová činnost zákonem o požární ochraně č.133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, svěřena obci a zbývající aktivní činnost se odvíjí v rámci činnosti občanského sdružení, působícího na úseku požární ochrany, které nese opět historický název sbor dobrovolných hasičů. Ke své činnosti a uskladnění materiálu využíval sbor hasičská skladiště na obecním úřadě, nynější objekt železářství a část techniky a vybavení uskladňoval i u svých členů, či příznivců. Situace se ustálila v roce 1988, kdy se hasiči mohli nastěhovat do objektu bývalé kovárny pana Poura čp.211 v Častolovicích. Zde působí sbor a jednotka dodnes.
Připomeňme si technické vybavení hasičů. V roce 1875 daroval sboru Vzájemně pojišťovací spolek proti ohni policejního okresu Rychnovsko - Novoměstského stříkačku firmy R. A. Smekal. Stroj častolovičtí hasiči vlastnili až do sedmdesátých let 20. století, kdy byla za 11 konopných hadic vyměněna do podniku zahraničního obchodu Motokov Praha, kde stála ve vestibulu návštěvní haly. Její další osud není bohužel znám.
Roku 1897 sbor zakoupil novou stříkačku Smekal, kterou nechal roku 1927 zmotorizovat. Tato stříkačka je v našem majetku dodnes.
Z další techniky můžeme zmínit automobil Škoda 104, který sboru v roce 1951 přenechal mlynář p.Horák. Vůz byl pro špatný technický stav vyřazen. Později hasiči zakoupili sanitní automobil Praga Alfa. Sbor tento vůz vlastnil do roku 1949, kdy jej protiúčtem nabídl za sanitní automobil Škoda Superb. Sanita Škoda Superb byla používán do roku 1964, kdy došlo k jeho vyřazení. Následoval Ford Kanada. Automobil od ONV obdržel sbor v roce 1955 a používal ho do roku 1957, kdy byl opět pro špatný technický stav vyřazen. Roku 1958 přišla do Častolovic Tatra 805 tzv. Kačena. Kačena byla u nás používána do roku 1990, kdy byla převedena na Ledskou.
V roce 1990 obec zakoupila vůz CAS 25 Š 706 RTHP (rok výroby 1978) v ceně 60 000,-Kč. Na náhradní díly bylo sboru přiděleno vozidlo CAS 16 Škoda 706. Krátce po Trambusu přibyl do vozového parku automobil Praga V3S. Pragovka později přešla do vlastnictví SDH Kunvald.
Po dlouhých jednáních s firmou ZEKO Slavičín byl dne 10.srpna 2000 uskutečněn nákup staronové cisterny CAS 32 TATRA 815 6x6. Opravu a repasi vozu se podařilo provést v roce 2005. Na přestavbě se finančně podílela obec, která obdržela grant od krajského úřadu.
Od roku 2003 jsme užívali dopravní automobil DA 12 AVIA. V roce 2011 bylo zakoupeno vozidlo FIAT Ducato, které se stalo právoplatnou náhradou dosloužilé AVIE.
Časy se mění. Vše jde kupředu. A tak 23. listopadu 2013 u častolovických hasičů navždy dojezdil legendární automobil CAS 25 Škoda 706 RTHP a byl prodán do obce Stehelčeves v okrese Kladno.
Z dalších zásadních mezníků sboru můžeme zmínit květen roku 2004, kdy Sbor dobrovolných hasičů Častolovice získal nový prapor. V rámci oslav 130. výročí svého založení ve dnech 11. - 12. června 2004 pak proběhlo jeho slavnostní žehnání. Zároveň s praporem požehnal páter Arnošt Jílek i sošku patrona hasičů sv.Floriána. Nasvícená soška dnes zdobí východní štít zbrojnice. Prapor, sen mnoha generací hasičů, vzešel z dílny paní Věry Rokytenské z Černožic nad Labem. Ten původní zmizel v nenávratnu a hasičům se nedochovala ani jeho podoba.
Legendární a velice úspěšné okamžiky prožíval sbor v dobách, kdy družstvo žen sbíralo vavříny na soutěžích podorlické ligy a jiných soutěžích v rámci celého kraje.Na tyto úspěchy navazovali v nedávných letech i naši muži.
Ze zásahové činnosti je vhodné uvést aktivní účast na likvidaci největších požárů v okrese Rychnov nad Kněžnou, a to 24. června 1996 v Dřevařských závodech Borohrádek, 26. srpna 2004 v Cukrovaru České Meziříčí a 28. června 2005 v Drůbežárně Semechnice.
Opomenout nelze ani naši pomoc při stále častějších povodních, kdy v novodobé historii výjezdová jednotka od roku 1997 zasahovala u povodní v roce 1997, 1998, 1999, 2000 na Rychnovsku, 2002 na Mělnicku v obci Dolní Beřkovice.
U tohoto masivního nasazení sil a prostředků se na chvíli pozastavím a seznámím Vás s jeho průběhem.
Dne 16.8.2002 byla od ranních hodin organizována pomoc jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí z okresu Rychnov nad Kněžnou. Jako lokalita vhodná k zásahu větší skupiny hasičů záchranářů byla vybrána oblast Mělnicka – obec Dolní Beřkovice. V první fázi pomoci odjížděly do obce Dolní Beřkovice jednotky SDH Týniště nad Orlicí, SDH Častolovice, SDH Kostelec nad Orlicí, SDH Olešnice v Orlických horách, SDH Dobré, SDH Hlinné, SDH Kvasiny, SDH Albrechtice nad Orlicí, SDH Solnice, SDH Voděrady, SDH Lično, SDH Deštné v Orlických horách. Později byly v dané lokalitě nasazeny jednotky SDH České Meziříčí, SDH Orlické Záhoří, SDH Rokytnice v Orlických horách, SDH Trhový Štěpánov okres Benešov. Celkem se do záchranných a úklidových prací v období od 17.8.2002 do 23.8.2002 zapojilo v obci Dolní Beřkovice 119 hasičů. Netradiční zásahovou činnost pro hasiče představoval dne 18.8.2002 nález lachtana, jeho následné zabezpečení až do příjezdu odchytové služby a vyzvednutí objevených drahocenných předmětů v zámecké kapli dne 22.8.2002.

Ze strany častolovických hasičů byl zájem pomoci i při likvidaci následků povodní v roce 2009, kdy členové výjezdové jednotky pro místní organizaci ČČK Rychnov nad Kněžnou zajišťovali dopravu humanitární pomoci z okresu Rychnov nad Kněžnou na Jesenicko a Olomoucko.
První část humanitární pomoci vyrazila dne 2. července 2009 v 06:30 h směr Nový Jičín. V průběhu jízdy byl cíl cesty operativně změněn a náklad humanitární pomoci složen v Jeseníku nad Odrou.
Ve čtvrtek dne 9.7.2009 byla realizována přeprava druhé humanitární sbírky do letního dětského tábora za obcí Velká Kraš v Rychlebských horách, další materiál si odebrali v obcích Kobylá, Tomíkovice, Bernartice a v Javorníku, kde byla složena poslední část sbírky.
Na kamarády v Beřkovicích jsme nezapomněli ani v roce 2013, kdy se častolovičtí hasiči ve dnech 7.-9.6.2013 do této obce vrátili, v rámci výpomoci při nových povodních. Z dalších aktivit jsme v pondělí 17. června 2013 transportovali několik set kilogramů humanitární pomoci do Soběslavi.
Jakákoli práce není možná bez účastí lidí. Na tomto místě bych chtěl připomenout některá jména dnes již nežijících členů, kteří měli v minulosti na rozvoji sboru a hasičů v Častolovicích zásluhu:
Jan Anděl, Antonín Bělka, Alois Čagan, Karel Dvořák, Jaroslav Fabián, Karel Franck, František Forejtek, Rudolf Forejtek, Miroslav Frýda, Josef Horský, Václav Hrubeš, Petr Hubáček, Antonín Izák, Josef Janeček, Stanislav Januš, Antonín Jelínek, František Jiruška, Rudolf Jiruška, Karel Hanousek, Karel Kalecký, Antonín Kalousek, Antonín Kapucián, Jan Kaňuk, Josef Klapal, Bedřich Kristuf, Antonín Kříž, Josef Machač, Josef Morávek, František Pour, Jiří Pour, Jaroslav Pozůstal, František Provazník, Antonín Provazník, Emil Sedláček, Petr Sekyra, František Tichý, Václav Tichý, Josef Vilímek, Josef Vítek.

HŘBITOVY

Již roku 1666 se v Častolovicích nacházely dva hřbitovy. Jeden u kostela sv. Víta a druhý u kaple sv. Máří Magdaleny. Josef Gotthard Lašek ve své knize o Častolovicích uvádí informaci, že původní hřbitov u kostela a kaple sv. Kateřiny byl přemístěn na obec, kde se říkalo "Kaple v háji".
V zádušních účtech je uvedeno, že za pohřeb dítěte roku 1666 zaplatil mlynář 2 zl. 20 kr. za místo na hřbitově u kostela sv. Víta. Hřbitov u kaple sv. Máří Magdalény dlouhou dobu nevyhovoval požadavkům pro důstojný odpočinek našich předků, proto dne 20. 3. 1947 farář Jaroslav Petr navrhl rozšíření stávajícího hřbitova, jiný návrh předpokládal zřízení hřbitova na Skalce. Obě varianty byly zamítnuty. V roce 1997 bylo na hřbitově instalováno nové kolumbárium.
Častolovický hřbitov se stal místem posledního odpočinku našich blízkých, ale i řady význačných osobností kulturního, společenského i politického života. Ve svém výčtu se pokusím se uvést alespoň některé z nich a zaměřit se na zdejší zajímavosti.
Za vstupní branou vlevo, nedaleko kaple sv. Maří Magdaleny, je umístěn náhrobek malíře Antonína Hudečka z roku 1941 s bustou od Ladislava Beneše. Kromě mistra v hrobě odpočívá i jeho syn Jiří († 1971) a manželka Anna († 1994). Blíže kolumbáriu v jihozápadní části hřbitova nalezneme hrob kočovné divadelnice Elišky Zöllnerové. Mezi hroby spatříme i náhrobek rodiny Chaloupkovy od F. Úprky. Na hřbitově spočinuli Ernestina Hlavatá († 9.5.1899 v Táboře) - manželka gymnazijního profesora a věhlasného historika Augusta Sedláčka, sochař evropského formátu Ladislav Beneš, městský tajemník A. Michl, básník a spisovatel JUDr.Miloslav Matas, dva neznámí sovětští vojáci a mnoho dalších známých i dnes již zapomenutých lidí.

Hřbitov je rovněž místem posledního odpočinku generálplukovníka Vladimíra Janka. O osobě Vladimíra Janka bych se chtěl zmínit v následujících řádcích, neboť se jedná člověka, jehož poslední okamžiky života jsou obestřeny rouškou tajemství.

Vladimír Janko se narodil roku 1917 na Moravě v obci Nosislav.9) Pocházel z chudé rodiny. Po absolvování reálného gymnázia 4.10.1936 nastoupil k výkonu prezenční služby k pěšímu pluku v Brně, odkud byl vyslán do školy pro důstojníky v záloze a poté se stal posluchačem Vojenské akademie v Hranicích. Z vojenské akademie odcházel 14.8.1938 s hodností poručíka pěchoty a byl přidělen k pěšímu pluku 47 v Mladé Boleslavi. Po nacistické okupaci byl dne 15.6.1939 propuštěn z armády. Již v srpnu 1939 přešel česko - polskou hranici a 26. srpna se prezentoval v československém Legionu v Bronowicích. 18. září, den poté, co na polské území vtrhla sovětská vojska se dostal do internace. Od 7.2. 1942, již v hodnosti nadporučíka, působí jako velitel výcvikové 3. pěší roty u československé jednotky v Buzuluku. V březnu 1943 brání s rotou přechody přes řeku Mža u Sokolova a v noci z 9. na 10. března řídí útok na Sokolovo. Za prokázanou odvahu a statečnost byl vyznamenán čs.Válečným křížem 1939 a sovětskou medailí Za odvahu. V březnu 1943 je vyslán do tankového učiliště v Tambově. Z instruktora se stává postupně velitelem tankové roty, náčelníkem štábu, velitelem tankového praporu, velitelem tankového pluku a na konec i velitelem tankové brigády. Zúčastnil se bojů o Kyjev a dalších bojů na Ukrajině. Stoupá i hodnostně. 15.2.1944 se stává kapitánem, 29.7.1944 štábním kapitánem, 1.10.1944 majorem, 17.4.1945 podplukovníkem, 1.4.1946 plukovníkem. V srpnu 1944 stanul v čele tankové brigády, s níž se zúčastnil bojů na Dukle a v ostravské operaci. Po osvobození se stal náčelníkem tankového praporu v Moravské Třebové a od listopadu 1945 je náčelníkem štábu velitelství tankového vojska ministerstva národní obrany. Počátkem roku 1946 je vyslán ke studiu na Vojenské akademii Klimenta Vorošilova v SSSR. Po návratu domů krátce působil jako profesor taktiky a náčelník katedry na Vysoké vojenské škole v Praze. Od jara 1948 je náčelníkem tankového vojska MNO, od července 1950 velitelem tankového sboru v Olomouci. K 1. říjnu 1950 byl Vladimír Janko povýšen do hodnosti brigádního generála. V té době je ministrem národní obrany zeť Klementa Gottwalda dr. Alexej Čepička. V armádě probíhají čistky a „nespolehliví“ důstojníci jsou nahrazováni dělnickými kádry. Brigádní generál Janko čistky v armádě ustojí a roku 1950 vstupuje do KSČ. Ministra národní obrany si na svoji stranu získá vyzrazením osobních a politických názorů náčelníka štábu Richarda Tesaříka. K 20. říjnu 1950 je pověřen velením tankového vojska MNO a 12.2.1952 je do této funkce ustanoven definitivně. V létě 1953 je již generálporučíkem. Od 11.10.1956 se stává Vladimír Janko zástupcem náčelníka generálního štábu pro tankové a mechanizační vojsko, od 28.7.1958 působí jako náměstek ministra národní obrany. V říjnu 1961 mu je udělena hodnost generálplukovníka. Od 26.10.1966 Janko zastával funkci náčelníka hlavní správy pozemního vojska a zástupce ministra. V Československé republice nastává napjatá vnitropolitická situace. Vážně je ohroženo zejména postavení I. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. Na ministerstvu národní obrany se otevřeně mluví o možné vojenské podpoře Antonína Novotného. Do tajných plánů jsou zasvěceni generál Šejna, tajemník Hlavního výboru KSČ na MNO, vedoucí 8. státně administrativního oddělení ÚV KSČ M.Mamula a generál Rytíř. Probíhá řada složitých jednání s generály Rytířem, Širůčkem a dalšími. Situace se však vyvíjela zcela opačným směrem. I. tajemníkem ÚV KSČ se stal Alexander Dubček. Koncem ledna je zatčen Šejnův tajemník pplk. Moravec a na povrch se dostávají informace o připravovaném puči. Generál Šejna prchá 25.2.1968 do zahraničí a odpovědnost za nezdařený puč je připisována generálplukovníkovi Vladimíru Jankovi. To už se blíží konec jeho života. Při cestě služebním vozem Tatra 603 dne 14. března 1968 v Praze na Strahově generálplukovník Janko umírá na následky průstřelu hlavy z osobní zbraně ráže 9 mm. Historie doposud bohužel nepřinesla jednoznačné důkazy o tom, zda se jednalo o sebevraždu, nebo vraždu s politickým podtextem.

PIETNÍ AKT U POMNÍKU VÁLKY ROKU 1866

Dne 25.10.1992 proběhl na hřbitově u kaple sv.Máří Magdalény pietní akt, při němž byla odhalena replika pomníku důstojníka Karla Schwaba, který padl v prusko - rakouské válce roku 1866. U pomníku stála čestná stráž v dobových uniformách, promluvu pronesl Dr. Miroslav Vycpálek z Prahy. Původní pomník zde stál u kaple již od roku 1867, umístili ho sem Schwabovi spolubojovníci, ale v pozdějších dobách zmizel neznámo kam. Poslední zpráva o pomníku je z roku 1908, kdy byl naposledy renovován. Pro pietní akt zhotovil repliku pomníku kameník Aleš Zlatohlávek ze Stěžer.
Setník první třídy Karel Schwab byl příslušníkem 13. hraničářského pluku v rumuském Banátu se sídlem v Caransebesu. S vojskem roku 1866 přišel do Čech a zemřel na následky zranění utrpěných při bitvě u Hradce Králové.

KOSTEL (KAPLE) SV. MÁŘÍ MAGDALÉNY

Pozdně gotickou kapli nechala vystavět roku 1580 zbožná paní Magdalena z Donína, manželka Fridricha z Oppersdorfu. Jedná se o jednolodní původně hřbitovní kostel bez věže. Obdélníková stavba s neodstupněným presbytářem pětiboce uzavřeným. V západním průčelí je situován hrotový portál a stěny jsou členěny hrotovými uzavřenými okny. Vnitřní prostor je klenut třemi poli křížové klenby s hřebínkovými žebry a v závěru paprsčitě. Kruchta je zřízena na dvou pilířích a pravděpodobně pochází až z roku 1832. Obraz v hlavním oltáři je od J. Umlaufa z roku 1895. Reliéf Madony s Ježíškem je pozdně gotizující a pochází zřejmě z doby výstavby kaple v roce 1580.23) V knize P. Crugeriuse, vrstevníka Oppersdorfů, se uvádí: “Magdalena z Donína, manželka nynějšího pána Fridricha z Oprštorfu založila kostel tento z příjmů za rozličné léky, kteréž nemocným prodávala, znajíc se výborně v účinku rozličných bylin na rozličné nemoci. Polovici příjmů podržela pro sebe, druhou pak polovici věnovala na vystavení této kaple.“ Výše uvedenému textu nemusíme věřit, neboť je nepravděpodobné, že by se zmiňovaná paní Magdalena z Donína zaobírala léčitelstvím a za léky si nechávala platit. Kaple vznikla pravděpodobně z praktických důvodů, kdy bylo nutné založit nový, větší hřbitov a uprostřed hřbitova nechala paní Magdalena postavit hřbitovní kapli. Po smrti Magdaleny z Donína se kaple zřejmě stala místem jejího posledního odpočinku. Alespoň se tak domnívá Josef Gotthard Lašek, který informaci o její hrobce uvedl do své knížky o Častolovicích. Nachází se přímo před oltářem a náhrobek neobsahuje žádný nápis.
Do nynější podoby byla upravena roku 1832. V roce 1969 se podařilo kapli sv. Máří Magdalény opravit. Zrekonstruovány byly omítky vně i uvnitř stavby, žlaby a malby. Náhrobní desky zůstaly na původních místech - zasazeny v obvodovém zdivu. Oprava byla financována ze sbírky občanů. Poslední opravou kaple prošla v 90. letech 20. století. V kapli byly slouženy při pohřbech, svátcích a jiných dnech mše svaté.

Naši pozornost si zaslouží i náhrobky na kapli sv. Máří Magdalény. V obvodovém zdivu jsou kromě jiných zasazeny náhrobní desky Augusta Bivsy, měšťana a čestného člena sboru dobrovolných hasičů, vrchnostenského sládka Antonína Sneidera, hospodářského ředitele velkostatku Čeňka Krütznera, Marie Pešinové, vdovy po vrchním Malenovském, poštmistra a kronikáře Antonína Jelínka a jeho manželky, vrchnostenského lékaře Václava Žaluda a jeho manželky, vrchnostenského úředníka Františka Broučka, faráře a spisovatele Františka Raymanna. Severovýchodním směrem v obvodovém zdivu kaple nalezneme náhrobek učitele Karla Tobiáška a rodiny Fikeysovi. Přibližně ve střední části kaple, v její severní části, stojí v ústranní mezi keříky památník obětem války roku 1866.

ŠKOLSTVÍ

Kdy byla v Častolovicích založena první škola, není známo. V mešní fundaci z roku 1400 je zpráva o žácích a rektoru pravděpodobně školy církevní. Roku 1626 kupuje obec od Jiřího Šidla za 115 kop tzv. dům Vinařovský a věnuje ho školním účelům. Vinařovský dům později roku 1659 obec prodala Paulině Eliášové a ještě téhož roku zakoupila chalupu od Jana Cicvárka. Tato chalupa byla stržena a na jejím místě byla postavena až do roku 1809 dřevěná školní budova, která ve výše uvedeném roce byla také zbourána.
Po třicetileté válce byl nedostatek vzdělaných učitelů, z těchto důvodů vyučovali prostí řemeslníci a sousedé. Ve škole se učilo tzv.triviu, tj. čtení, psaní a počtům. K těmto základním předmětům patřilo neoddělitelně náboženství. K opěrným pilířům výchovného systému patřily i tělesné tresty.
Platy učitelů byly nízké, a proto, aby se kantoři uživili, museli vykonávat řadu vedlejších činností. Vzdělání bylo dlouhou dobu v rukou církve. Farář byl dozorcem a vrchním pánem školy. U kostelů byli většinou učitelé varhaníky, zpěváky, kapelníky a řídícími kůru. K dalším povinnostem učitele patřilo mnohdy zvonit, modlit se s věřícími, podávat výklad evangelia a za nepřítomnosti kněze vést pobožnosti. Část platu dostávali učitelé od obce, něco málo od vrchnosti a zbývající část tvořily tzv. sobotáles (školné za výuku dětí vyplácené v sobotu) a koledy. Děti z chudých rodin byly sobotáles zproštěny. Obec a vrchnost učiteli zpravidla nepřispívala penězi, ale naturáliemi např. potravinami, dřevem. Přiškolené obce poukazovaly učiteli posnopné, které tehdejší častolovický kantor dostával například z Olešnice. V Častolovicích měl učitel za kostelní službu užívání role č. parc. 765 ve výměře 1361 čtverečních sáhů, role č.819 ve výměře 1254 sáhů, vyjma vodní důl, dále role č.1100 ve výměře 63 sáhů a louky č.1101 ve velikosti 396 čtverečních sáhů.
Zajímavostí je, že si učitel svého pomocníka platil z vlastní režie. Obrat ve školství nastal až po roce 1869. Novým školním zákonem byl odebrán dozor nad školami kněžím, školním okresem se stal obvod c.k. okresního hejtmanství a při něm byla zřízena c.k.okresní školní rada. Do rady byli vyzváni zástupci občanů, učitelů a církve. V každé školní obci byla zřízena místní školní rada s místním školním dozorcem. Povinnost školní docházky byla prodloužena o dva roky z dvanácti na čtrnáct let.
V letech 1791 až 1848, byly v častolovické škole, stejně tak, jako v dalších přibližně 200 školách zavedeny industriální kurzy, které byly následně zrušeny, protože obyvatelstvo nedostatečně ovládalo němčinu.
Výuka dětí se odbývala i v domech učitelů, v historických materiálech lze nalézt záznamy o vyučování v Panském domě. Děkan páter Ježek provedl ke škole ve farní kronice zápis v tomto znění:“Škola stojí na obecním místě a počalo se v ní učit vůbec podle předepsaného normálního způsobu léta páně 1784; školní náklad vede obecní důchod.“ Pan učitel Jan Sulcbacher, toho času i obecní písař, vyučoval mládež doma až do roku 1822.

NOVÁ ŠKOLNÍ BUDOVA

Výstavba dnešní školy započala na farské zahradě roku 1906 a jejím stavitelem byl K. Tichý z Kostelce nad Orlicí. Ještě před jejím dokončením dne 6.července 1908 byl stanoven její název: “Jubilejní obecná škola císaře a krále Františka Josefa I.“. Výstavba byla dokončena na podzim roku 1908, náklady na stavbu představovaly 96 150,- K a o její slavnostní otevření se postaral řídící učitel Václav Hlaváček. Na jaře roku 1909 byla založena školní zahrada a 4. července 1909 byla škola vysvěcena farářem Jaroslavem Petrem. Na vybavení učebními pomůckami přispívala obec a vzniklá nadace. Kromě těchto příspěvků se na chodu školy podíleli i samotní žáci a učitelé. Například roku 1924 pořádali učitelé s dětmi loutková představení a výtěžek 3300,- K věnovali na zakoupení obrazů.
Z dalších událostí je v historických materiálech zaznamenán rok 1922, kdy byly počátkem školního roku 1922/23 odstraněny ze tříd náboženské znaky, na jaře roku 1925 byl opraven dřevěný školní plot a roku 1926 (13.7) na prostranství před školu zavítal prezident osvoboditel T.G. Masaryk.
V roce 1929 postihly celé území republiky kruté mrazy, a proto ve dnech 18.-28.2 bylo ve všech školách zastaveno vyučování. Existuje záznam z 10. února 1929, který dokládá, že toho dne ukazoval školní teploměr -36°C.
Rok 1929 byl také ve znamení Tělocvičného večera k dvacetiletí zdejší školní budovy (23.6.), ve škole byla přepažením jedné místnosti v sousedství bytu řídícího učitele zřízena sborovna a ředitelna.
První schůze rodičů se uskutečnila roku 1930, dne 30.9. a zúčastnilo se jí 86 osob. O rok později dne 30. září 1931 bylo při Obecné škole v Častolovicích ustaveno první rodičovské sdružení, jehož předsedou se stal úředník státních drah Josef Horák.
V roce 1935 byly ve škole namontovány nové parketové podlahy, rodičovské sdružení darovalo pro školní rozhlas přijímací aparát (9.10.), přičemž vyšší třídy poslouchaly pořad školního rozhlasu vždy v pátek.
O prázdninách před školním rokem 1936/37 byly provedeny ve škole velké opravy. V těchto letech se učitelský sbor skládal z řídícího učitele Aloise Filipa, učitele Jindřicha Dohnala, Emilie Hronešové, M. Velkoborské, Mil. Hladíkové, Boh. Paigrové a učitelky domácích nauk Em. Maršálkové. Budova se dočkala zvenčí obílení, opravena byla rovněž střecha, do dvou tříd v přízemí dány parkety, vymalována sborovna, všechna okna ošetřena louhem a natřena, kamna zaslána na opravu do továrny v Běchovicích, opraven odtok u školní pumpy a odtok z prádelny, do všech tříd byly zakoupeny obrazy prezidenta Dr. Edvarda Beneše.
V roce 1938 byla nákladem místní školní rady a s přispěním ředitelství továrny Eternitas postavena betonová nádrž na zahradě na zachytávání dešťové vody. V době prázdnin byly opraveny hromosvody, které se dočkaly opravy i během války - měděné dráty zaměněny železnými a později opět nahrazeny měděnými.
Ve školním roce 1940/41 měla škola 6 tříd a 179 žáků. Všechny třídy byly umístěny ve školní budově. Vyučovalo se též v jedné menší třídě, která bývala školní kuchyní. Vaření se vyučovalo v místnosti v prvním poschodí, kde byla kuchyňská kamna. Ve škole se v těchto letech nepoužívaly učebnice, zakoupen byl promítací přístroj na úzký film. Od roku 1942 je možné na chodbách školy slyšet zvonkové elektrické zařízení.
V listopadu roku 1944 byla z rozhodnutí okresního hejtmana 5.třída a menší místnost proti ní zabrány pro učňovskou školu z Kostelce nad Orlicí. Budova kostelecké učňovské školy byla totiž obsazena vojskem.
Na sklonku II. světové války v lednu 1945 bylo veškeré uhlí na všech školách okresním hejtmanem zabaveno a vytápění tříd zakázáno. Do května byla škola v Besedě, ve školní budově sídlila posádka německé armády.
Ve školním roce 1945/46 navštěvovali zdejší školu pouze žáci 1. až 5. postupného ročníku. Pro malý počet žactva byla škola výnosem zemské školní rady v Praze přeorganizována na trojtřídku s pěti postupnými ročníky.
V učebně v přízemí byla od 1.září 1946 otevřena mateřská škola s celodenním provozem a stravováním. V těchto letech vrcholila snaha o zřízení měšťanské školy v Častolovicích, okruh obcí měl zahrnovat Velkou a Malou Ledskou, Synkov, Čestice, Olešnici, Hřibiny a Paseky. Při jednání okresní školské komise v Rychnově nad Kněžnou se vyslovila komise proti požadovanému zřízení této školy s odkazem na blízkost měšťanské školy v Kostelci nad Orlicí.
V roce 1948 bylo zavedeno jednotné školství, obecná škola přejmenována na školu národní. Nastaly některé změny - délka vyučovací jednotky 50 minut; přestávky vesměs 10 minutové; ve skupinách se bude vyučovat ručním pracím chlapců a dívek; ručním pracím a tělesné výchově se bude vyučovat ve skupinách odděleně dle pohlaví atd.
Na žádost ředitelství školy poskytlo ministerstvo školství, věd a umění 10 000,- Kč na zakoupení tělocvičného nářadí. Firma Hovorka provedla rekonstrukci elektroinstalace nákladem 50 000,- Kč. Přeložení a opravy se dočkala střecha hlavní školní budovy.
V roce 1949 bylo do školy zakoupeno a instalováno elektrické osvětlení. Nový vzhled získala škola odstraněním drátěného plotu a zbudováním podezdívky z litického kamene. Z vyprávění své babičky vím, že na výstavbě podezdívky se podílel pan Preclík z čp.40. O rok později byla stanovena vyučovací povinnost učitele na 26 hodin týdně.
Roku 1952 proběhla adaptace bývalého panského špýcharu na sokolovnu. Dosavadní tělocvična ve škole byla přeměněna na šatny pro 4 třídy národní a jednu třídu mateřské školy.
Rok 1953 byl ve znamení rozšíření školy na pětitřídní. O tom, že i školství bývá poznamenáno dobou, svědčí zápisy z let 1954/55: “… dětem správně a srozumitelně objasniti dosavadní úspěchy i krásnou perspektivu našeho socialistického budování a přesvědčiti je, že naše republika bude přetvořena v nejkrásnější zemi, která poctivě pracujícím se stane skutečnou vlastí zajišťující plně jejich existenci a uspokojující potřeby všech …“
V roce 1959 byl pro školu zakoupen magnetofon značky Tesla Sonet v ceně 2 640,-Kč. Škola se dočkala signalizačních hodin se zvoněním v ceně přes 2 000,-Kčs. Přesun mateřské školy do zámku umožnil zřízení 1 učebny pro družinu mládeže, která vznikla v letech 1962 - 63.
V hodnotě 45 000,-Kčs byl roku 1963 vybudován chodník před školou. Ve druhém pololetí školního roku 1966 - 67 byly zavedeny volné sudé soboty, v souvislosti s tím se mění míra vyučovací povinnosti pro učitele 1.- 5.ročníku na 24 vyučovacích hodin, u ředitele školy na 15 hodin a u vychovatelky školní družiny na 28 - 32 hodin.
Od 1.září 1968 byl zaveden na školách pětidenní vyučovací týden. Učební úvazky se snížily o 1 hodinu na 14 u ředitele, 23 u učitelů a 27 - 31 u vychovatelek školní družiny. Téhož roku se školní děti dočkaly zavedení jarních prázdnin a zkrácení pololetních prázdnin o dva dny.
V roce 1970 došlo k zavedení dobrovolného dohledu učitelů ve školní jídelně za zvýhodněnou cenu obědů ( o 1,60 Kčs za 1 oběd = 3,15 Kčs ).
Děti se dočkaly dětského karnevalu, který poprvé pořádalo SRPŠ v roce 1971. Nákladem 28.000 Kčs byla provedena generální instalace elektrického osvětlení ve třídách a školní družině. Dále byl od Sokola Častolovice zakoupen nový kotel pro instalaci ústředního topení ve škole (31.289 Kčs). Ve školním roce 1971/72 zakoupila škola nový televizor “Orava“ za 4.300 Kčs, nový rozhlasový přijímač Lyra za 1.500 Kčs a na svou dobu moderní zesilovač, univerzální mycí stroj na podlahy za 6 840 Kčs.
Ve školním roce 1975/1976 proběhla rekonstrukce školy - vodovodu a sociálního zařízení.
Od 1.září 1976 se v 1. ročníku začalo vyučovat podle nového pojetí základní školy. Topenáři zavedli po budově ústřední vytápění.
V roce 1980 byla škola přejmenována z národní na základní školu. Od září téhož zanikla v základní škole 5. třída.
Nová fasáda a zasklený vchod u hlavní školní budovy vznikly roku 1983. Rok 1989 proběhl ve škole bez zásadních změn. Ve školním roce 1993/94 přešla škola na plynové vytápění. Zastupitelstvo obce Častolovice nechalo vypracovat projekt na přístavbu školy do 9.ročníku a školní jídelny. V roce 1994 byla škola znovu rozšířena o pátý ročník.
Následujícího roku 1995 se 5.května na sále restaurace U lva uskutečnila Školní akademie, byl schválen projekt na přístavbu školy (bez tělocvičny) a v srpnu započala stavba rozšířené školní budovy podle projektu ing. arch. Páva z firmy Akia Hradec Králové. Stavbu prováděla stavební firma KaS Vamberk. V průběhu tohoto roku byly vybudovány základy, terénní úpravy, vznikla štola pro výtah, venkovní a vnitřní zdi suterénu, stropy suterénu, zdi a stropy přízemí, zdi 1.patra. V listopadu na stavbě přibyly stropy 1.patra a podkroví, v prosinci střecha a hrubá stavba tak byla dokončena.
30. června 1996 dokončila firma KaS stavební práce, v červenci byly opraveny nedodělky, v srpnu proběhly terénní úpravy a stěhování nového nábytku.
Kolaudace přístavby nové školní budovy se uskutečnila dne 7. srpna 1996. Zjištěné závady se podařilo v termínu do 16.srpna odstranit a škola tak byla řádně zkolaudována.
Slavnostní otevření bezbariérové školy proběhlo 31. srpna 1996. Součástí uvedení školy do provozu byl den otevřených dveří. V nové části je v přízemí a v 1.patře 7 nových tříd, velká jídelna, nad ní zimní zahrada, dva větší a čtyři malé kabinety. V suterénu šatny, kuchyňka pro rodinnou výchovu, dílna s kabinetem a učebna dopravní výchovy. V podkroví je umístěna ve dvou místnostech školní družina, učebna informatiky a dva malé kabinety. O prázdninách roku 1996 byla také plně zrekonstruována a moderně zařízena školní kuchyně. Veškeré práce a zařízení školní kuchyně byly hrazeny z prostředků Obecního úřadu v Častolovicích (1 590 500 Kč).
Ve dnech 20.-25. února 1998 se uskutečnil společný zájezd žáků a učitelů do Paříže, Londýna a Bruselu. Šedesát účastníků zájezdu strávilo jeden den v Paříži, tři dny v Londýně a na zpáteční cestě navštívili belgický Brusel.
Dne 30.května 1999 byla uspořádána Školní akademie a Den otevřených dveří k příležitosti 90.výročí otevření nové školní budovy a odchodu prvních absolventů 9.ročníku Základní školy Častolovice.
Od 1.září 1999 byla ve škole zřízena funkce výchovného poradce. Učebna dílen získala potřebné vybavení a bylo možné zahájit výuku předmětu praktické činnosti. Pro lepší úschovu kol dojíždějících žáků vznikla v bývalém dřevníku kolárna. V tomto roce také 12 žáků z 9.ročníku získalo řidičského oprávnění pro malý motocykl.
V únoru roku 2000 se poprvé uskutečnil lyžařský výcvik v Dolní Malé Úpě, kterého se zúčastnilo 22 žáků. Nové vybavení v hodnotě 20.000,-Kč získal kabinet tělesné výchovy, řemeslníci vyměnili nevyhovující osvětlení ve staré části školy, vymalovali budovu a instalovali bezdrátové připojení k internetu.
Od roku 2001 je ve škole vydáván školní časopis Teenager. V květnu 2002 byla zahájena výstavba dětského dopravního hřiště. Málokdo tehdy tušil, jak se tato skutečnost promítne do života školy a že škola vejde do povědomí celé Evropy coby několikanásobný vítěz mezinárodní dětské dopravní soutěže.
Dne 3. září 2002 rozhodlo obecní zastupitelstvo o zřízení samostatných organizačních složek Základní školy Častolovice, Mateřské školy a Školní jídelny Častolovice. Příspěvkové organizace Mateřská škola Častolovice, Školní jídelna Častolovice k 31.12.2005 zanikají a od 1.1.2006 všechny uvedené subjekty sdružuje jediná příspěvková organizace Základní škola Častolovice.

Řídící učitelé a ředitelé školy v Častolovicích
do r.1822 Jan Sulcbacher
1822 - 1862 Karel Tobiášek
1862 - 1880 Alois Hemzal
1880 - 1895 Gotthard Lašek
1895 - 1896 Augustin Nosek
1896 - 1923 Václav Hlaváček
1923 - 1924 František Remeš
1924 - 1928 Ignác Böhm
1928 - 1929 Antonín Kodytek
1929 - 1934 František Veselý
1934 - 1935 Jindřich Dohnal
1935 - 1941 Alois Filip
1941 - 1956 Josef Špaček
1956 - 1958 Milan Rybář
1958 - 1959 Bohuslav Procházka
1959 - 1975 František Vacek
1975 - 1984 Jiří Čedík
1984 - 1989 Božena Vašatová
1989 - 1995 Milena Mrkvičková
1995 - dosud Jiří Kalousek

MATEŘSKÁ ŠKOLA

Jak jsme se již v předchozím pojednání o škole dozvěděli, byla v Častolovicích dne 1. září 1946, po ukončení zemědělského útulku, otevřena mateřská škola s celodenním provozem a stravováním. Školka se nacházela v nové školní budově, byla podřízena jejímu řediteli a začalo do ní chodit celkem 27 dětí. Prvními učitelkami v mateřské škole se staly Berta Ehlová a Věra Duzbabová. Od roku 1948 ve školce vyučovaly Berta Ehlová a Marie Vanžurová. O rok později (1949) Berta Ehlová, Eva Bažantová. V roce 1953 se mateřská škola osamostatnila. První ředitelkou samostatné mateřské školy se stala Anna Říhová a na její práci v letech 1958 - 1959 navázala nová ředitelka Mlynářová. Ve výuce ji pomáhala Růžena Rybářová.
Po roce 1959 musela školka opustit budovu školy a přesídlila roku 1961 do pravé částí častolovického zámku, kde byly pro její potřebu upraveny tři místnosti. Roku 1960 byla jmenována ředitelkou paní Matějovská a ta zde působila až do roku 1970. Za jejího ředitelování byla ve školce opravena kanalizace (1968) a navštěvovalo ji kolem 30 dětí. 1. září 1967 odešla ze zdravotních důvodů ředitelka Matějovská a zastupovala jí R. Rybářová, na výuce se podílela Marie Krahulcová.
V roce 1971 se stala ředitelkou mateřské školy Růžena Rybářová a druhou učitelkou Alena Hoffmanová z Třebechovic pod Orebem. Počet dětí navštěvujících školku se prakticky nezměnil (1973, 1974 - 32 dětí). Prostory zámku se staly pro výuku nevyhovujícími, proto byla dne 1. listopadu 1974 zahájena na farské zahradě výstavba nové školky. I v průběhu stavebních prací bylo nutné zajistit výuku dětí, byť se mnohdy učilo v provizóriu. Roku 1974 se společně s Růženou Rybářovou o 32 děti starala Vlasta Váňová a po jejím odchodu na mateřskou dovolenou nastoupila Jindřiška Skalická. O umístění dítěte ve školce byl velký zájem, a tak bylo rozhodnuto od roku 1975 využít i prostory v Synkově. O rok později (1976) se o děti umístěné v Častolovicích starala R. Rybářová a Ludmila Janečková z Kostelce nad Orlicí, synkovskou část zabezpečovala Ludmila Tichá a Eva Krejzová z Kostelce nad Orlicí. Mezitím probíhaly intenzivní stavební práce. Stavělo se svépomocí v rámci tehdy populárních „akcí Z“. Slavnostní otevření nové mateřské školky proběhlo 2. května 1978. Celková hodnota díla představovala 4 462 000,- Kč. Jako nejlepší brigádníci byli oceněni čestným uznáním - J. Kaňuk, M. Zeman, J. Svicenec, J. Pelc, A. Jelínek, V.Urner, Fr. Zvěřina, J. Tobiášek, S. Lejsek, M. Novák; knižní odměnou - J. Adámek, J. Kotouč, M. Havlík, V. Kopecký, Z. Hrdlička.
Ve funkci ředitelky mateřské školy nadále setrvávala až do roku 1984 Růžena Rybářová. Počet dětí již v roce 1979 vzrostl na 98. Učitelský sbor se průběžně měnil, a tak se častolovická mateřská škola stala roku 1980 působištěm Jitky Padriánové, Růženy Rybářové, Aleny Charvátové, Zdeny Čestické, kterou po jejím odchodu na mateřskou dovolenou (1982) nahradila Lenka Voříšková, Ludmily Tiché, Zdeny Lipenské. Roku 1982 tvořily učitelský sbor Jitka Padriánová, Růžena Rybářová, Alena Charvátová, Lenka Voříšková, Ludmila Tichá, Ivana Procházková a Zdena Lipenská. O rok později (1983) spatříme v zápisech z kronik jména Jitka Padriánová, Růžena Rybářová, Alena Charvátová, Lenka Voříšková, Ludmila Tichá, Ivana Procházková, Zdena Lipenská; 1984 novou ředitelkou Julie Trávníčková, Alena Charvátová, Dagmar Hudousková, Dagmar Fialová, Zdena Lipenská, Jitka Padriánová; 1985 ředitelka Julie Trávníčková, Alena Charvátová, Dagmar Hudousková, Zdena Nováková, Zdena Lipenská, Jitka Padriánová; 1986 Jitka Trávníčková ředitelka, Dagmar Hudousková, Jitka Padriánová, Zdena Lipenská, Zdena Ptáčková, Iva Pecháčková; 1987 Dagmar Hudousková, Jitka Padriánová, Zdena Lipenská z Kostelce n O., ředitelka J. Trávničková, Zdena Čestická, Zdena Ptáčková z Doudleb n.O.; 1988 Dagmar Hudousková, Yveta Rybářová, Jitka Padriánová, Zdena Lipenská , ředitelka Julie Trávničková, Zdena Čestická; 1989 Dagmar Hudousková, Yveta Rybářová, Zdena Lipenská, ředitelka Julie Trávničková, Zdena Čestická, Alena Černohorská, místo Dagmar Hudouskové, která v únoru odešla do důchodu Iva Pecháčková; 1992 Eva Valcová, Zdena Lipenská, Zdena Čestická, Yveta Rybářová odešla na mateřskou dovolenou a místo ní přišla Lenka Hamplová z Týniště nad Orlicí, v červnu Michaela Dusilová z Bolehoště, ředitelka Julie Trávníčková; 1993 Eva Valcová, Lenka Hamplová, Julie Trávníčková, Michaela Dusilová, Zdena Čestická, Zdena Lipenská; 1994 Eva Valcová, Lenka Hamplová, ředitelka Julie Trávníčková, Zdena Čestická, Zdena Lipenská, od září pracují s dětmi Ludmila Čedíková, Iveta Zemaníková - Lenka Hamplová odešla; 1995 Eva Valcová, Iveta Zemaníková, ředitelka Julie Trávníčková, Eva Pecháčková, Zdena Čestická, Zdena Lipenská; 1996 Iveta Zemaníková, ředitelka Julie Trávníčková, Iva Pecháčková, Zdena Čestická, Zdena Lipenská. Dne 16. května 1997 vyhlásila obec výsledky konkursu na novou ředitelku mateřské školy, který vyhrála paní Zdena Čestická. V nadcházejících letech učitelský sbor mateřské školy působil v tomto složení:1998 ředitelka Zdena Čestická, Zdena Lipenská, Eva Valcová, Julie Trávníčková, Alena Mitanová, Iva Pecháčková; 1999 ředitelka Zdena Čestická, Zdena Lipenská, Eva Valcová, Julie Trávníčková, Alena Mitanová, Iva Pecháčková. Výčet učitelského sboru mateřské školy bych ukončil k roku 1999. Po roce 2000 se začíná psát již novodobá historie školky a tyto údaje se mohou stát předmětem pozdějších studií.
1.1.2006 vznikl nový právní subjekt Základní a mateřská škola Častolovice, jehož jediným ředitelem se stal Mgr.Jiří Kalousek. Velkou událostí pro život maminek v Častolovicích i pro mateřskou školu bylo zřízení dětského hřiště. Stavební práce na dětském hřišti pro nejmenší obyvatele Častolovic byly zahájeny již na konci roku 2006 a slavnostní otevření proběhlo 10. května 2007. Finanční částku 200 tis. korun věnovala na projekt dětského hřiště Nadace ČEZ.