Coby malý kluk, jsem tu a tam z velice důvěryhodných pramenů, jindy zase spíše v prostředí zakouřených častolovických putyk a hospůdek, slýchával mnohdy velice košaté a erudované diskuze na téma, že se kdesi u České Lípy nachází vesnička stejného názvu, jako naše východočeské Častolovice. Od té doby jsem nabyl přesvědčení, že bych mohl, nebo ještě lépe měl, během svého života někdy tuto vesničku určitě navštívit.

Toulavé boty mne a manželku na Českolipsko nasměrovaly letos v březnu a při té příležitosti jsme neopomněli zavítat i do končin, doposud známých jen z vyprávění a brouzdání po oblíbeném internetu. Mávnutím kouzelného proutku byl ze mne v tu ránu český Kryštof Kolumbus. Vlídná manželka měla, což se ostatně v mém případě potvrdilo už nesčetněkrát, pro počínání poblázněného mužíčka, opět vrchovatou míru trpělivosti i pochopení, a tak jsme společně vyrazili za dobrodružstvím a poznáním. Slavobránu ji postavit, holce jedné hubaté.
Českolipské Častolovice se nachází přibližně 3 km od okresního města Česká Lípa a od 1. ledna 2005 jsou jeho součástí. U benzínové čerpací stanice odbočujeme ze silnice spojující Českou Lípu a Nový Bor vlevo a pokračujeme k cíli své cesty. Asfalt je zde po zimě plný výtluků a děr, kterým se nelze prakticky nijak vyhnout. Povrch vozovky připomíná v tomto úseku příjezdové komunikace vojenské cvičiště nebo přetížený tankodrom. No jo, vždyť vím, objevitelské expedice to neměly nikdy lehké. Kromě pocitů momentální ostražitosti se mne zhošťují i příjemné pocity napětí. Zároveň neskutečně toužím poznávat, rozkrývat, objevovat a dokumentovat. Vždyť se blížíme do Častolovic. Do Častolovic jsem už přijížděl ve svém kratičkém životě snad tisíckrát, ale tentokrát to není vesnička mého dětství, ale její vzdálená jmenovkyně. Zastavuji před dopravní značkou označující začátek obce. Z kufru svého vozu vytahuji fotoaparát a pořizuji první záběry. K mému překvapení obyvatelé nedalekého domu raději volí dobrovolný přesun do bezpečí svého příbytku. Asi se neradi fotografují! Nasedám do škodovky a pokračujeme dále. Vpravo pod strání míjíme malý, spíše rodinný podnik - sklárnu Florianova huť, která sídlí v malebném, zřejmě před nedávnem zrekonstruovaném roubeném stavení. Sjíždíme z mírného kopce. Za zatáčkami nás čeká bývalá školní budova, za ní malá náves a barokní kaplička. Prozatím nezastavuji, neboť nevím, čím nás mohou českolipské Častolovice ještě překvapit. Vesnička je dle mého názoru moc krásná, avšak, jak se záhy potvrdilo, i kratičká. Dojíždíme až na konec. V levotočivé zatáčce u mostu se otáčíme zpátky, ale nedá mi to a i zde pořizuji několik rychlých záběrů. Za námi se leskne hladina pravděpodobně bezejmenného potoka, který napájí říčku Šporku, přítok známější řeky Ploučnice. (pozn. Jméno potoka jsem nikde nenašel ani po velkém úsilí a pročítání různých mapových podkladů.)
Tedy, musím objektivně přiznat, velký provoz v Častolovicích určitě nemají. Vracíme se zpátky na náves ke kapličce. Kaple je zasvěcena Nanebevzetí Páně  a byla postavena roku 1797. Církevní svatostánek má příjemnou žluto - oranžovou fasádu, okna jsou opatřena bílými šambránami, nad dvoukřídlými dřevěnými štítovými vraty se klene několik zajímavých oblouků a ze sedlové střechy skromně vykukuje drobná věžička se zavěšeným zvonem. Výsledné panorama dotváří dva roubené statky v pozadí a kratičké stromořadí upravených starobylých lip. Několikrát po sobě dychtivě mačkám spoušť fotoaparátu a zaznamenávám neopakovatelné kouzlo místa a okamžiku. Vůbec nevnímám své okolí. Jsem v jakémsi transu, což mi později s úsměvem potvrzuje manželka, která si na dvoře domu, stojícího vpravo vedle kaple, ihned všimla nevrle pobíhajícího hospodáře, jenž nemá pochopení pro mé fotografování. Muž v montérkách se zoufale snaží nic nechápajícího psa přinutit, aby pokud možno štěkal a ještě lépe vyrazil směrem ke mně a  našemu vozu. Hodný pes však tupě zírá a zlý páníček asi nemá odvahu! Co víc, neděje se tady nic nekalého, i když ze všech zainteresovaných to víme momentálně asi jenom já a manželka. Se svou prací jsem již hotov a můžeme pokračovat. Při pozdějším bilancování dopoledního výletu jsem v klidu hotelového pokoje dospěl k závěru, že v severočeských Častolovicích všeobecně lidé málo fotografují! Nebo za všechno mohou trpaslíci. Proto pak dokáže jeden nadšenec vyvolat takové pozdvižení. Stále nic netuše nasedám zpět do vozu, a to už se vracíme k hlavní silnici, kde naše putování před několika minutami začalo. Po Častolovicích  bychom si rádi prohlédli např. Kamenicky Šenov a proslulé kamenné varhany.
Ale vraťme se ještě myšlenkami na chvíli zpátky do Častolovic. Tyto byly v různých dobách nazývány a popisovány takto: Czastolowicz (1394), Czaselwicz (1460), Czastolowicze (1545), Ssaslowicze (1612) a Schaslowicz (1790). Obec vznikla asi ve 14. století, byla prý domovem lidí Častolových. Častolov je jeden z prvních držitelů tohoto jména v rodu Ronovců a stejně tak jako u Drslaviců, jsou křestní jména Čeněk, Časta, Častolov v jejich rodokmenech velice rozšířená a oblíbená. Ronovci, též Hronovci nebo Ronovici byli jedním z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. Někteří historikové se občas přiklánějí k názoru, že právě jedna z větví tohoto rodu kolonizovala i východní Čechy. Vždyť i v souvislosti s našimi Častolovicemi a jejich bohatou historií, se můžeme čas od času setkat s Pány z Dubé, Pány z Ronova, Lichtenburky apod. Od 15. století patřila obec k panství Zákupy. K České Lípě byly poprvé připojeny roku 1969, v letech 1990 - 2004 hospodařily samostatně, ale po odlivu obyvatel a bohužel i financí, se k 1. lednu 2005 k okresnímu městu opět připojily. Kdo ví, možná zde existuje více společných paralel?
Zdejší obyvatelé hledali obživu především v zemědělství, někteří provozovali povoznictví a nebo pracovali jako malíři skla, či domácí kuliči v Novoborských sklárnách.
Koncem roku 1970 bylo v Častolovicích 108 stálých obyvatel, bydlících v 26 trvale obývaných domech. Roku 1826 vystavěli tamější obyvatelé první školu, kterou o 70 let později nahradila škola nová, kde se učilo do roku 1973. Z roku 1883 pochází okresní silnice do divnopisně pojmenovaných Manušic a Pihelu.  Mé zážitky jsou již vyčerpány.
Tak zase někdy nashledanou. A místo ostrého psa bych raději příště volil ostrý nůž, kterým by šlo nakrájet chléb se solí. Neboť právě tímto způsobem se ve vyspělých a kultivovaných zemích a oblastech obvykle vítají hosté. Uznávám, že v dnešní složité době bohužel jeden neví a nemůže tušit.