KRUŠINOVÉ Z LICHTENBURKA

Vdova po Půtovi starším Anna Osvětimská, poručnice nezletilých dcer, přenechala roku 1440 jeho statky Hynku Krušinovi z Lichtenburka. Kněžna Anna skonala před rokem 1454 a její věno Skuhrov a další bylo 12. dubna 1454 podstoupeno Zdeňkovi ze Šternberka. Syn Hynka Krušiny Vilém Krušina roku 1454 postoupil všechny zděděné statky Jiřímu z Poděbrad, a to za 23 400 kop grošů českých.

 

JIŘÍ Z PODĚBRAD

Jiří z Poděbrad, správce a hofmistr království českého, a jeho potomci připojili Častolovice k litickému panství. Pravděpodobně Jiří z Poděbrad udělil městečku dnešní znak a daroval jeho obyvatelům městská práva. Znak je doložen také roku 1571, a to plastickým erbem na křtitelnici v místním kostele.

R. 1472 po smrti Jiřího zdědil panství Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti roku 1476 knížata minsterberská bratři Viktorín, Jindřich starší a Jindřich mladší, zvaný Hynek. Boček a Jindřich ml. jej postupně přenechali knížeti Jindřichu staršímu. Jindřich vedl nákladné války a již roku 1488 po bitvě ve Slezsku s uherským králem Matyášem byl slezského zboží zbaven.

PÁNI Z PERNŠTEJNA

Dne 24. října 1495 prodal Jindřich z Kunštátu litické panství se všemi statky Vilémovi z Pernštejna. Od té doby jsou Častolovice přičleněny k panství potštejnskému a spravovány úředníky hradu. V té době panství litické obsahuje hrad Litice s dvorem poplužným, půl městečka v Žamberku, Kunvald, Helvíkovice, Kameničnou, Německou Rybnou, Záchlumí, Českou Rybnou, půl městečka Chocně, vesnice Sopotnici, Brnou, Svídnici, v Spolini dvory kmetcí, celé obce v Choceňsku, Březnici, Borku, Seči, dva dvory v Němči, Kunšovu Lhotu, Kořenice (Skořenice), Běstovice, Chleny, Rychemberk (Liberk), pustý hrad na Hlásce, Proruby, Rampuš, Bělou, Proloh, Javornici, Habrovou, Meziříčí, Popelov, Vrbici, Nebeskou Rybnou, tři dvory na Polomi, Bukovinu, Skuhrov, Svinnou, Brocnou, Brocenek, Lukavec, Solnici, Kvasiny, Litohrady, Voděrady, dva dvory kmetcí v Újezdě, Slemeno, Ještětice, Častolovice, Čestice, Olešnici, Hříbany (Hřibiny), Doubravici (zaniklá ves mezi Častolovicemi a Česticemi), tři dvory v Hůrce, Libel, Týniště, Michovice (zaniklá ves mezi Lípou nad Orlicí a Týništěm nad Orlicí), Lípu, Petrovice, Vyšší Žďár, Nižší Žďár, kmetcí dvůr ve Lhotě pod Křivinou, krčmáře s platem v Petrovicích, Rašovice, Černíkovice, Byzrac (Byzhradec), Domašín, Jelení, Čečovou (Číčovou), Čermnou Velikou, Čermnou Malou, Plchovky, Lhotu nad Jelením, Jelení Svrchní a Spodní, Nový hrad pustý - Uhřínov Malý a Velký, půl rybníka Krčmář v Plchovicích, kostelní podací kromě Křivic. Celé toto panství mělo hodnotu 25 000 kop grošů.

VILÉM Z PERNŠTEJNA

Vilém z Pernštejna se narodil někdy kolem roku 1435 a zemřel 8. dubna 1521. Je pokládán za nejvýraznější osobnost rodu Pernštejnů. Na konci 15. a v 16. století vytvořil ve východních Čechách velkou rodovou državu. Za svého života patřil k nejmocnějším a nejbohatším pánům v Čechách. Jeho podnikavý duch se dokázal přizpůsobit společenským podmínkám a věnoval se hospodaření ve všech různých oblastech, pěstování obilnin, rybníkářství a prodeji ryb, pivovarnictví, ale i hornictví a železářství. Velké množství získaných prostředků věnoval na přestavbu svého hlavního sídla Pardubic. Obrovským nákladem zde přeměnil bývalou tvrz na reprezentační zámek a nechal obnovit - již v raně renesančním duchu - požárem poškozené město, které dostalo zároveň mnohé výsady. K pardubickému panství, které koupil roku 1491, připojoval postupně a často i násilně další statky: Přelouč, Kladruby, Týnec, Dašice, Holice. Koupil i Rychnov nad Kněžnou, získal hrad Rýzmburk a po synech Jiřího z Poděbrad Kunětickou horu a celé litické panství, již zmiňované Častolovice, Potštejn a řadu dalších. Jeho panství prý bylo třikrát větší než majetek Rožmberků.
Se svým otcem stál Vilém původně na straně Jiřího z Poděbrad, ale po roce 1472 přestoupil ke králi Matyášovi. V letech 1483 - 90 byl nejvyšším maršálkem, po roce 1514 nejvyšším hofmistrem Českého království. Roku 1497 se Vilém z Pernštejna vzdal práva odúmrti (zabavení selského statku po smrti hospodáře bez přímých dědiců) v řadě vesnic na svých východočeských panstvích. Důvody, které ho k tomu vedly, shrnul takto: "Skrze takové odúmrtí lidé ouzkost velikou na svých statcích trpěli jsou, /.../ že lidé na nich sedíce, kteříž děti neměli, ne velmi se o statek starali, aby jim jeho přibývalo."  Dne 22. října 1697 propustil odúmrť pro město Kostelec nad Orl. a vsi Synkov, Suchá Rybná, Lhota, Tutleky, Kozodry, Koryta, Doudleby nad Orlicí. Podobně tehdy postupovalo stále více vrchností: např. roku 1502 tak učinil Hynek z Kunštátu v 35 vesnicích na panství Polná a Přibyslav a Rožmberkové přiznali poddaným právo odkazovat své statky v roce 1511 v třiceti vsích na třeboňském panství. Téhož roku se vzdal král Vladislav práva odúmrti vůči svobodným statkům šlechty.

V dopisech, které se zachovaly, mluví Vilém za jednotu a mír v zemi, nabádá ke svornosti Čechů a volá po zvelebení země. Vilém proslul mimo jiné i svou náboženskou tolerancí, kterou sám vyjádřil slovy: "S Římany věřím, s Čechy držím, s Bratřími umírám." Přestože byl katolík, měl za manželku Johanku z Liblic, členku jednoty bratrské, která na něj měla pravděpodobně velký vliv. V Pardubicích nechal také působit početný bratrský sbor.
Zatímco na Potštejně probíhal čilý stavební ruch, neobývané Častolovice chátraly. Vilém z Pernštejna se snažil zvelebit své statky. Udělil poddaným právo, aby volně řídili chod statků bez omezení vrchnosti. Zároveň obyvatelům potštejnského panství, tudíž i častolovického, ulehčil 11. dubna 1516 od povinnosti svážet ryby a plodiny. V roce 1539 potvrdil Kostelci nad Orlicí cech tkalcovský a další výsady. O působení Viléma z Pernštejna, synů Vojtěcha v letech 1521 - 1534 a Jana v letech 1534 - 1547 v Častolovicích se nedochovaly prakticky žádné doklady.

VOJTĚCH Z PERNŠTEJNA

Syn pana Viléma z Pernštejna se narodil roku 1490 a zemřel 17. března 1534. V letech 1514 až 1523 a 1529 - 34 zastával po svém otci úřad nejvyššího hofmistra českého království. Manželství s Markétou z Postupic a Johankou z Vartenberka nepřineslo Vojtěchovi mužského potomka.
Od svého otce, "jemuž se bohatstvím nikdo mezi pány českými i moravskými, ba ani mnohý cizí kníže nevyrovnal", obdržel polovinu panství v Čechách (Pardubice, Kutnou Horu, Litice, Potštejn a další), jeho bratr Jan pak moravskou část pernštejnského majetku. V roce 1528 provedl pan Vojtěch rozsáhlou přestavbu Nového Města nad Metují, ze kterého vytvořil klenot renesanční architektury v Čechách. Pokračoval i ve velké přestavbě Pardubic, kam povolal italské umělce. O jeho působení v našem okolí víme, že vypracoval pro své poddané návod jak řídit panství a spravovat hrad Potštejn.
Vojtěch z Pernštejna se za svého života těšil velké vážnosti, získal přátelství krále Ludvíka Jagellonského i jeho osobní důvěru.
V roce 1526, když vymřela jagellonská dynastie, se dokonce hovořilo o možnosti jeho kandidatury na český trůn. Je pochován v chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích, kde má bohatě zdobený náhrobek.
Z období Vojtěcha z Pernštejna existují písemné zprávy o využívání náhonu Alba k rybnikaření.
Po jeho smrti získal v roce 1534 rodové statky Jan z Pernštejna, starší syn výše zmiňovaného Viléma a Johanky z Liblic. Protože byl současně držitelem rozsáhlého panství kladského, prohlubovala se jeho finanční krize a jeho dalším dědicem se stal syn Jaroslav. Nákladným životem se Vilémův vnuk Jaroslav z Pernštejna (1547 až 1556) zadlužil natolik, že musel pro umoření dluhů postupně prodávat rodové državy. Roku 1556 jsou Častolovice uváděny jako samostatné panství. Znakem Pernštejnů je známý stříbrný (nebo i zlatý) štít, v něm černá hlava zubra, jehož nozdry jsou protaženy zlatým kruhem a s vyplazeným červeným jazykem.

FALCKRABĚ RÝNSKÝ ARNOŠT

Roku 1558 tak došlo i na potštejnské panství, které bylo prodáno rýnskému falckraběti Arnoštovi. V té době byla již tvrz častolovická uváděna jako pustá a přináležely k ní vsi Olešnice, Hřibiny, Horky, Žďáry Vyšší a Nižší, Libel a Synkov s příslušenstvím s potokem novohradským (Albou), řekami choceňskou (Tichou Orlicí), Orlicí (Divokou). Falckrabě Arnošt obrovské panství rozdělil na 5 dílů, které postupně rozprodával.

JINDŘICH Z REGERU

Hned následujícího roku tak prodal "tvrz pustou" Častolovice Jindřichovi (Hendrychovi) z Regeru. Učinil tak dne 30. října 1559 vkladem za dluh 4796 kop grošů českých. V tomto roce jsou ještě Častolovice připomínány jako tvrz pustá Cziastolowicze a městečko Cziastolowicze. Jindřich z Regeru si v rovině na levém břehu Bahnice postavil nevelký zámek a snažil se i jinak zvelebit zanedbané hospodářství. Za svého působení nechal například odlít prostřední zvon ve zvonici kostela. Zámek v té době tvořila jednoduchá patrová budova s valeně a křížově klenutým přízemím, která dnes tvoří střední část jihozápadního křídla vlevo vedle vstupu. K zámku přiléhaly hospodářské budovy neznámého rozsahu a umístění.

ALBRECHT BRYKNAR Z BRUKŠTEJNA

Roku 1570 vkladem učiněným 23. ledna postoupil v dluhu 6100 kop grošů českých  falckrabě zámek i městečko Albrechtu Bryknarovi z Brukštejna, královskému radovi a prokurátorovi. Ten je dal o pět let později zapsat císaři Maximiliánovi za 18 500 kop. Albrecht Bryknar  zemřel v Praze roku 1590 a je pohřben v Karlovském klášteře.
Zápis do zemských desek o prodeji Častolovic Albrechtem Bryknarem Brukštejna císaři Maxmiliánovi II. se zdržel (vloženy dne 20. května 1577), proto Častolovice byly potom krátký čas panstvím komorním.

PÁNI Z OPPERSDORFU

Oppersdorfové pocházejí z Hlohovska ve Slezsku. Jejich rodokmen počíná Hanušem z Oppersdorfu, zvaným "Role", usazeném na Hejdově u Vratislavi. Narodil se roku 1388 a roku 1421 se oženil s Annou Posadovskou z Posadova. Zemřel roku 1445 a byl pochován v Hejdově. Zanechal kromě dcer jediného syna Jindřicha, narozeného roku 1432, zemřelého v roce 1493 ve věku 61 let. S manželkou Annou z Boršnic měl syny Jindřicha, Fridricha, Viléma (†1538), Jana a Václava a dcery Rozinu, provdanou za Hanuše ze Šellendorfu a Voršilu, provdanou za vladyku z Písařovic.
Ze synů zanechal potomky pouze Fridrich a Václav. Václav se oženil s Markétou z Budzivoje a držel statky Hejdov, Schönfeld, Alzenau a Neudorf. Zemřel roku 1546 ve věku 60 let. Z jeho dvou synů měl potomky mladší Volf z manželství s manželkou Markétou Pichlerovou. Starší syn Jindřich na Hejdově sloužil knížatům z Minsterberka a zemřel roku 1572 ve věku 44 let. Všichni jeho synové odcházeli z pozemského světa bez potomků, a tak rod Oppersdorfů pokračoval potomky Fridrichovými, jenž byl vnukem Hanuše "Role". Ten se narodil roku 1471, byl hejtmanem lehnickým a roku 1512 se oženil s Barborou Střelovou z Otmutu. Spolu měli syny Hanuše, Jiřího a Viléma. Hejtman Fridrich zemřel roku 1544, je pochován v Břehu, jeho manželka zemřela roku 1567. Nejstarší syn Hanuš, narozený roku 1514 byl zakladatelem větve usazené v Čechách. Již jako mladý sloužil Hanuš ve službách Karla I., knížete minsterberského. Později jako voják u dvora císaře Karla V., krále Ferdinanda I. Pro zájmy Habsburského rodu sloužil ve válce s Francouzi a Turky. Za věrné služby byl diplomem královským dne 21.6.1554 s bratry povýšen do dědického stavu panského v zemích koruny české.  Téhož roku se oženil s Kristinou z Cetlic. V roce 1562 byl Hanuš jmenován císařem vrchním hejtmanem slezským. Rok předtím mu zemřela manželka Kristina z Cetlic a manželství zůstalo bez potomků. Roku 1565 se oženil podruhé s Markétou Popelovou z Lobkovic, dcerou Litvína Popela z Lobkovic na Bílině. Ani nyní však ze vztahu nevzešli potomci, a tak v tomto směru spoléhal své dva bratry, zejména Jiřího, který zemřel roku 1577, a s manželkou Hedvikou z Kalkenreutu (†1580) zanechal syny Fridricha a Jiřího II., jimž také připsal ve své závěti většinu majetku, pokud by se jeho manželka Markéta z Lobkovic opět neprovdala.
Roku 1556 získal panství Český Dub a začal se psát z Dubu a Frýdštejna. Ve Slezsku držel Horní Hlohov a panství Kozlí. Roku 1575 koupil panství Heřmanův Městec a roku 1577 od královské komory ještě statek Týniště.
Dne 19. dubna roku 1577, vkladem do zemských desek 15. října 1584, prodal král  Rudolf II. (Hanušovi) Janovi, Vilémovi a Jiříkovi, bratřím a strýcům Oppersdorfům z Dubé a Frýdštejna za 11 500 kop grošů.57) K panství tehdy náležely zámek pustý a tvrz Častolovice, městečka vsi níže uvedené, Černíkovice, potok Novohradský, který začínal u mlýna Jana mladšího nad Liblí (Ličenský) a pokračoval k mlýnu Mikše Postka (Podliský) a odtud dále přes Častolovice až do Orlice, řeka Orlice a potok Kněžná, někdy také Kněžská řeka.  V té době bylo na Častolovicích a přilehlém Týništi 218 poddaných, kteří platili přes 362 kop míšeňského úroku, 13 korců žita, 13,5 korce pšenice, 6 korců ovsa, 157 slepic, 355 vajec, konali za rok 112 dní roboty ruční mimo robotu lesní.

Svým synovcům Hanuš tedy odkázal Častolovice s Týništěm nad Orlicí, zatímco synovci Vilémovi, synovi druhého bratra Viléma st., odkázal pouze část Heřmanova Městce, a to z důvodu, že se nepřiklonil ke katolické víře a setrval v luteránské, v níž byl vychován. Po sepsání této závěti žil Hanuš ještě pět let. Zemřel roku 1584 ve věku 70 let a je pohřben v Horním Hlohově. Po jeho smrti ovšem došlo mezi pozůstalými ke sporům o majetek, a to nejen o Český Dub a Heřmanův Městec, ale i o Častolovice s Týništěm. Nakonec tato panství připadla staršímu Hanušovu synovci Fridrichovi a spory musel řešit sám císař, který je konečně urovnal.

Z katolické větve rodu je pro nás nejzajímavější Hanušův bratr Jiří a především zmiňovaný syn Fridrich. Fridrich (Bedřich) se narodil roku 1547, za mládí sloužil u dvora císaře Maxmiliána II. jako panoš, roku 1566 ve válce s Turky velel coby nejstarší páže jednomu praporci pěchoty pod strýcem Hanušem. Roku 1572 se oženil s Kateřinou Pichlerovou (Pilerovou) z Grodce, vdovou po Mikuláši z Varnsdorfu. Ta však zemřela i s jeho prvorozeným synem roku 1575, a tak roku 1579 uzavírá sňatek s pannou Magdalenou, dcerou purkraběte Bořivoje z Donína. S Magdalenou z Donína prožil 24 let, zplodil tři dcery a dva syny. Na svém panství toleroval jiná náboženství. Roku 1589 přikoupil od Karla Žampacha z Potštejna statek Přestavlky a roku 1612 ještě od Mikuláše Absolona z Ledské statek Ledskou u Častolovic. Roku 1603 mu zemřela i druhá manželka, která mu zanechala - neduživou Hedviku a Elišku, která se provdala za Hertvíka Zárubu z Hustiřan, jméno třetí dcery mi není známo, a dva syny Ottu a Bedřicha. Roku 1606 se oženil potřetí s Kateřinou Popelovou z Lobkovic, vdovou po Jindřichovi Kurzbachovi z Trachenberka. S Kateřinou žil 8 let a manželství bylo bezdětné. Tou dobou zastával úřad hejtmana hradeckého kraje. Fridrich získal podíly svých strýců, a protože na panství nebyl obytný objekt odpovídající dobovým standardům šlechtického bydlení, rozhodl se a někdy kolem roku 1600 přestavěl zpustlou tvrz v tehdy oblíbeném vlašském stylu (renesance). Kromě zámku nechal roku 1592 postavit v kostele rodinný pomník z bílého mramoru a roku 1612 ulít veliký zvon opět pro zdejší kostel. Panství zveleboval a roku 1586 k němu připojil Týniště, roku 1599 Přestavlky, roku 1612 Ledskou.  Úředníkem na Častolovicích a Týništi byl v roce 1579 -1580 Kašpar Zvolský ze Zvole. Fridrich (Bedřich) z Oppersdorfu zemřel roku 1615 a byl pohřben v Častolovicích.

Původním erbovním znamením Oppersdorfů byla hlava gryfa s ušima v červeném poli, někdy považovaná za hlavu orlí nebo dračí. Na některých vyobrazeních z jejího zobáku šlehají plameny. Erb byl polepšen po povýšení do panského stavu, následně pak roku 1626, po udělení hraběcího titulu do znaku přibyly nové čtvrtě s rukou držící meč a na štítě postavený klenot - turban se stříbrným půlměsícem na červeném praporu.

Z doby, kdy vláda nad Častolovicemi patřila Oppersdorfům, se kromě řady stavebních památek, popisovaných v jiných částech knihy, dochovala také kupní smlouva na statek Doubravský:
„Léta 1584 stala se smlouva zcela a dokonalá a trh jistý o statek Doubravského prossaczovaný dvanácti osobami přísežnými zie Jeho milost urozený pán Pan Frydrych z Oppersdorfu z Dubna a Frieddsteinu, pan dědiczny podle prosacovaný takový statek koupiti ráčil za sumu …. míšeňských  kteroužto sumu Jeho pan ryczyl zavdati …míšěňských. Ty jest Doubravský vzal a ostatek sumi ma dopláceti každého  roku v soudil. Léta 1585 položil Jehosti pán po 25 kop sestře vdova od Pana Bryknara, Zuzaně vnucze P. Doubravském 10 kop, Janovi Doubravskému náleží 205 kop. Léta 1586 položil Jeho sti Pán 27 kop, vzal Doubravský 22, listku zůstává napravie 5. Léta 1587 položiti ráčel 25 napravenie honů na díl Eliščin 5, Doubravskému dáno 18 a Vaňkovi Hnizdovi po Zuzanie Vanicze 2. Léta 1595 statek jest vyplacen.
Léta 1595 ve čtvrtek před památkou sv.Máří Magdaleny  Mikoláš  Prokop jest z města Častolovic v přítomnosti Matěje Sochora, Jiřika Holina , Víta Kalendy,  Jana Machanie, Martina Blažiny, Jana Zidka z města Častolovic, Štěpána Bílka z města Kostelec, Matěje rychtáře, Václava Červinky ze vsi Synkova, Petra Horeckého a Šimona Polina z Lible přiznání učinil, že jest statek svůj s rolinu, lukami, pasvistie, lesy a vtěch mezich a právech, jakž jest jeho svu od starodávna vužívali, byl Janovi Matějkovu za sumu ….kop dobrovolně prodal , načež jemu má zavdati rozdílně ….kop totiž hned při zápisu…kop, při Václavu a 10 kop při vánocích a 10 kop při sv.Jiří. Léta 1596 při sv.Václavu toho léta doložili 10 kop a jiné peníze platit každého roku o sumie po 10 kop do zaplacení. Přidáno koní , dvě klisny a hřibě mali, nádobí na klisny, krávy dvě, telat malých tři, vůz kovaný, pluh, brány dvoje se všemi potřebami od želez, lopatu, vidle železný dvoje , stůl, polici ve světnici, hrnek  v kamnech měděný, slepic s kohoutem pět, vobilí sobě sklizený.“

VLÁDA OPPERSDORFŮ POKRAČUJE

Po smrti Fridricha (Bedřicha) z Oppersdorfu roku 1615 držel Častolovice jeho starší syn Otta. Druhý syn se jmenoval po otci také Fridrich. Otta, který byl vychován u jezuitů v Praze a byl tedy přísným katolíkem, si vzal za manželku Annu Magdalenu rozenou Rabenhauptovou ze Suché a již roku 1619 vkladem do zemských desek dne 30. září věnoval manželce zámek Častolovice, tvrz Týniště, Ledskou a Přestavlky s městečky, vesnicemi 12 000 kop míšenských grošů. Statek Přestavlky později pustil bratrovi. Po bitvě na Bílé hoře byl královským prokurátorem obžalován, že se zúčastnil rebelie. Otta se stavovského povstání aktivně neúčastnil, přistoupil pouze roku 1619 formálně ke konfederaci českých stavů proti Ferdinandovi a za to musel po Bílé hoře čelit obvinění ze spiknutí. Přimluvili se však za něho vlivní příbuzní z řad Lobkoviců a Kavků z Říčan, a tak nebyl po zaplacení symbolické pokuty perzekuován.
Dne 18. března roku 1623 byl Otta jmenován císařským radou, členem soudu komorního a dvorního a hejtmanem kraje. Nedaleko Častolovic byl založen nový dvůr řečený „Oprštorf“. Otta z Oppersdorfu roku 1621 koupil statky v zaniklé obci Michovice (u Týniště nad Orlicí) a připojil je k týnišťskému dvoru, zbývající čtyři statky přičlenil k Lípě. Když roku 1622 císař Ferdinand II. nařizuje obnovu katolického náboženství, stává se členem reformační komise a s reformami začíná u sebe doma. Jeho manželka Anna Magdalena byla víry podobojí, a jak bývalo v té době zvykem, podle ní i veškeré služebnictvo. Manželka Anna Magdalena přijala roku 1627 katolickou víru a byla proto svým otcem Arnoštem Rabenhauptem vyděděna. V roce 1622 se z Častolovic s ohledem na svou víru a nechuť přestoupit k náboženství vrchnosti odstěhoval Jan Řezník. Při svém odchodu si s sebou vzal osobní věci  a statek se zahradou zanechal pustý. Téhož roku z téže příčiny opustil svůj grunt v Častolovicích Václav Drahorád. V Častolovicích u Otty z Oppersdorfu v letech 1625 - 30 trávil prázdniny jeho chráněnec mladý Bohuslav Balbín, o kterém si povíme později. Dne 10. 6. 1625 přivádí Otta z Oppersdorfu na své panství pátera Adama Kravařského, jezuitu z koleje jičínské a pátera Karonia. Jejich příchodem začíná velká rekatolizace obyvatel. Oba kněží získali ke katolické víře na panství Oppersdorfů přes 500 lidí. 
Po smrti svého bratra Bedřicha zdědil Žampach, kam hned roku 1632 uvedl jezuity. Po sepsání obsáhlé závěti zemřel Otta z Oppersdorfu ve věku 62 let dne 7. prosince 1646 a byl na základě svého posledního přání pohřben v Kladsku. Zanechal dva syny Jana Václava Ignáce a Františka Petra Ottu a šest dcer. Z šesti dcer Otto provdal nejstarší Annu Marii za Jiřího Gašína z Gašína, druhou Magdalenu Lidmilu za Františka Libštejnského z Kolovrat na Rychnově a Borohrádku a též třetí dcera Benigna Barbora byla provdána do rodu pánů z Kolovrat, další Kateřina Cecilie si vzala Adama Rašína z Rýzmburka na Vinařích a nejmladší Eliška Juliana měla za manžela Přemysla ze Žerotína na Losyni. Františka Voršila vstoupila do řádu karmelitek v Praze.

Vládnutí Otty a Fridricha z Oppersdorfu se neobešlo bez nepokojů poddaného lidu.

SELSKÉ BOUŘE V ROCE 1612

První nepokoje sedláků zaznamenal tehdejší písař Jan Matějka již roku 1612. Z jeho zápisků, publikovaných v časopise Český lid (rok vydání 1907, ročník 16), se dozvídáme, že Černíkovice přepadla a vydrancovala jistá chasa. Na tvrzi i ve dvoře ukradla velké množství nábytku i dobytka a chystala se k dalším loupežím. S ručnicemi a jinými zbraněmi přitáhli ozbrojenci k libelskému dvoru, zde si nepočínali o mnoho lépe, a tak vyslal Fridrich z Oppersdorfů proti vzbouřencům vojenskou posádku, která chasu rozehnala a pochytala. Vzbouřenci byly souzeni v Hradci Králové. Jejich výčet nám podává Švendův Železný obraz města Králova Hradce, rozdíl V k 1. 1612 na str.176-177 : „My Jiří Chládek, Jiřík Kadrna, Vít Zahradník, Václav Novotný, Bartoloměj Marků, Václav z Javornice, Jan Nosálů, Jiřík Nováků, Václav Vařek a Mikuláš,  synové nebožtíka Rebeky z Lukavice, Jan Sláma z Dlauhé Vsi, Jan Jonášů z Habrové, Daniel Trojan z Dobřenova, Ondřej Růžička, tovaryš řemesla kožešnického a Jakub Pyce přiznáváme tímto zápisem naším, jakož jest to J.M.C skrze rezolucí atd. v Praze 9. srpna roku 1612 na ponížené toto vyhledávání J.M. urozeného pana Eustachia Bettengel z Najenperku, vrchnosti naší dědičné, abychom z toho prodlauženého vězení šatlavního, obvinění z pádu a autěku na grunty J.M. urozeného pana Fridricha staršího z Oppersdorfu propuštěni býti mohli. Zavazujeme se nemstíti a nijak neškoditi, vždy se dostaviti pod hrdlem ztracení Actum feria 5 die 6. Septembris.“

VZPOURA SEDLÁKŮ V ROCE 1628

Po bělohorské porážce českých stavů dne 8. listopadu 1620 až do 1. listopadu roku 1781, kdy císař Josef II. zrušil nevolnictví, je v českých dějinách označováno jako tzv.druhé nevolnictví. Za feudalismu měla vrchnost výsadní právo na veškerou půdu v zemi, kromě půdy tzv. svobodníků. Poddaný za to, že dostal půdu do dědičného pronájmu, musel jako pachtovné odpracovat na pánově statku stanovený počet hodin a platit různé předepsané platy a dávky. V popisovaných letech dosáhla robota obrovitých rozměrů, někdy až pěti dnů v týdnu. V 16. století robotoval nevolník průměrně 12 až 20 dní v roce, v 17. století už 100 dní i více. Zároveň s povinností roboty, probíhala  na našem území mnohdy násilná rekatolizace, která však poddaným přinášela mnoho úlev, neboť katolický kalendář zahrnoval na devadesát svátků, kdy se v souladu s Přikázáním nesmělo pracovat a byl svěcen den sváteční. Svou roli ve zvýšení útlaku lidí sehrál také úbytek poddaných, způsobený válkou a neúměrně vysoké berně (daně). Robotou byl povinen každý poddaný od 13 let svého věku. Mládež měla být využívána k lehčím pracím. Muži robotovali od 18 do 55 let, ženy od 17 do 50 let.  Robota se dělila na pěší a potažní, přičemž výše robotní povinnosti byla stanovena v závislosti na velikosti poddanského statku. Zajímavostí je, že obě roboty byly vykonávány vlastním potahem, povozem a nářadím. Svou tíživou situaci řešili mnozí poddaní tím, že zbíhali ze svých gruntů, což bylo v rozporu s tehdejšími nařízeními, a proto byli dopadení poddaní násilím vráceni své vrchnosti. Až do roku 1624 panovala na území českého království náboženská svoboda, císařský mandát, vydaný v tomto roce Ferdinandem II., zakázal všechna nekatolická náboženství a prakticky odebral poddanému lidu poslední výhody přiznané Rudolfovým (pozn. Rudolf II.) Majestátem náboženských svobod z 9. července 1609. V běžném životě se mandát projevil v zabavování tzv. kacířských knížek, ve vypovězení nekatolických duchovních na věčné časy ze země. Vydáním Obnovených práv a zřízení zemských království Českého dne 10. května 1627 byly potvrzeny dosavadní mandáty proti nekatolíkům a začalo tvrdé rekatolizační řízení. Pro jednotlivé kraje byly zřízeny protireformační komise, které měly i s pomocí vojska a donucovacích prostředků vymítit nepřátelskou ideologii. Pro kraj Královéhradecký byla stanovena komise složená z opata strahovského kláštera premonstrátů Kašpara z Questenbergu, častolovického pána a krajského hejtmana Otty z Oppersdorfu za stav panský a Jiřího Ostrovského ze Skalky za stav rytířský.
Útlak spojený s rekatolizací byl tak silný, že v zimě roku 1628 došlo ke vzbouření sedláků na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku. Vůdci povstání se stali stavovský voják Pavel Špalkař z Kunštátských hor a Roštapil, původem z Kostelce.  Vzbouřenci byli rozděleni do tří praporů, z nichž každý měl svého velitele, lajtnanta a fendrycha. Hejtmanem prvního praporu byl sedlák Kryštof, který později padl při dobývání Opočna, lajtnantem sedlák Jan Samek čili Zoufal z Houdkovic a fendrychem jakýsi krejčí z Jeníkovic.  Z dalších dvou velitelů známe Jana Knula z Rychnovka a Vlacha z Dobrušky. Jednou z vedoucích osobností povstání se stal Zdeněk Straka z Nedabylic, majitel nedalekého statku Hoděčína. Znakem povstalců byla ovesná kytka a kohoutí pero za kloboukem. Každý z oddílů měl vlastní zástavu : rudou se zeleným kalichem, zeleno - červenou se žlutým kalichem a bílou s rudým kalichem. Vzbouřenci chtěli získat za spojence i okolní města, a proto obyvatelstvu na Častolovicku posílají výhružné listy s tímto textem:“Slovutný pane purkmistře, páni v Častolovicích i celá obci, na vědomí vám dáváme tímto listem, že nám došla zpráva, že jste přislíbili se všichni katolíky státi. Pokud to učiníte, i když jste kdysi byli naši dobří tovaryši, tedy vám všechno tovaryšství vypovíme a vás, jako tupé zrádce církve svaté a křesťanské, vybijeme a vyhladíme a město vaše v prach obrátíme.“
V té době byl na kosteleckém panství pánem Kašpar, svobodný pán z Grambu. Kašpar z Grambu se stal velkým přívržencem císaře Ferdinanda II. a jako Nizozemec měl za úkol po Bílé hoře vyčistit zdejší krajinu od pikhartů. Kostelecký pán Kašpar postoupil svému bratrovi Kamilovi, knězi řádu sv. Benedikta, Lhotu Žalmanovu (dnes Kosteleckou Lhotu). Asi 50 členný houf vzbouřenců, vedený Roštapilem, táhl na Kostelecko, kde dne 12. února v Žalmanově Lhotě chytil a ubil významného člena reformační subkomise pro rychnovské a sousední panství, jezuitského kněze a také malíře, výše uvedeného Kamila z Grambu. Ve starší literatuře bývá líčen páter Gramb jako mírný člověk, pravda je spíš opačná - jako kněz žil životem světského feudála. V oné kritické době byla na Žalmanově Lhotce přítomna Magdalena Grambová, švagrová Kamilova, žena, která se do dějin zapsala tím, že přinesla na Vamberecko paličkování. S dětmi si zachraňovala holý život, přičemž její manžel právě válčil v severním Německu. Zohavené tělo Grambovo bylo vystaveno v kapli sv. Klimenta v Hradci Králové, kde je mimo jiných osob viděl také sedmiletý Bohuslav Balbín. Jedna z mnohých pověstí praví, že krátce před výše zmiňovanou událostí měl procházet nedalekou Rychnovskou Lhotkou Jan Amos Komenský.
Po výše popisovaných událostech se častolovičtí měšťané, v té době též náboženství podobojí, obávali jak císařských represálií, tak i prozatím nenaplněných hrozeb povstalců. Proto Častolovičtí spolu s Kosteleckými přepadli v noci selský tábor u Lible, sedm sedláků bylo zabito, ostatní z ozbrojeného houfu povstalců, vedených Roštapilem, ustupují k Opočnu, kde se ostatním selským houfům podařilo dobýt Nové Město Hradiště nad Metují. Krajský hejtman Otta prchá do Hradce Králové a několikráte písemně žádá místodržícího i samotného císaře o pomoc, zároveň barvitě popisuje předešlé události, mimo jiné i skutečnost, že se k povstalcům přidalo cca 150 vojenských zběhů. Císař Ferdinand II. už 14. března 1628 vydal patent s oznámením o těchto bouřích, současně vyslal proti povstalcům silné vojenské oddíly pod vedením generála dona Martina Huerty. Vojsko část sedláků vylákalo do lesů a tam je rozptýlené porazilo. Dne 14. března dobyl don Huerta Nové Město Hradiště nad Metují a krvavě potlačil vzpouru. Selské oddíly před Hradcem Králové rozprášily dne 15. března dva prapory pěchoty a tři houfy rejtarů Albrechta z Valdštejna. Celkem přes 5000 sedláků bylo zabito, okolo 600 zajato, ostatní utekli. Uvěznění byli mučeni a vyslýcháni útrpným právem. Zajatci byli ihned pověšeni kolem cest nebo vpleteni do kola. Ti, kteří byli dopadeni se zbraní v ruce, přišli o nosy, uši a na zádech jim byl vypálen cejch. Po těchto událostech a v důsledku náboženského pronásledování nastal velký úbytek obyvatelstva. Část uprchlíků se vrátila během roku 1630. Navrátilci pak museli ve zdlouhavém řízení žádat o vrácení svých statků a povolení provozovat řemesla. Většina obyvatel pak přijala za své náboženství katolickou víru, přičemž někteří se dál tajně scházeli a vykonávali zakázané nekatolické obřady.
Mnoho poddaných, většinou ze strachu před trestem či šikanováním, tehdy odříkalo předepsanou formuli, kterou se vzdali víry svých předků :„Přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, Marii a všechněm svatým, že ne z musení, ale dobrovolně k svatosvaté katolické římské víře se vracím a ji samu pravou, starožitnou, spasitelnou býti vyznávám. Kalicha se odpřisahám a jeho účasten býti nechci na věky, anobrž raději dítky své a které ku péči sobě svěřené mám, od něho všelijak odvozovati budu. Slibuji také, že v tomto náboženství stále setrvati a rozdílných náboženství lidí vzdalovati se chci. K tomu mi dopomáhej Pán Bůh, matka jeho a všickni svatí“

FRANTIŠEK LIBŠTEJNSKÝ Z KOLOWRAT

Poručníkem nezletilých synů Otty z Oppersdorfu byl ustanoven v lednu roku 1647 František Libštejnský z Kolowrat a panství spravoval až do roku 1658. V roce 1654 lze nalézt v dobových dokumentech zmínku o městečku Czastolowicze. Po smrti bratra zdědil Jan Vácslav všechen majetek a roku 1659 osvobodil obyvatele od robot, stal se J.M.C. radou komisařem soudu a dvorským radou. Správě tehdy zbědovaného městečka Týniště udělil svobodu zrušení roboty, jen za cenu, že se vzdala práva vařit pivo a dělat slad. Roku 1664 byla posílena moc katolické církve zřízením diecéze královéhradecké a přesídlením biskupa z Litomyšle do Hradce Králové. Prvním biskupem nové diecéze byl Matouš Ferdinand Sobek z Bielenberka, který býval častým hostem v Častolovicích. K panství přikoupil Jan Vácslav Uhřínovice a roku 1675 také Lično. V té době mělo častolovické panství 2 městečka a 21 vesnic a jeho rozsah se v podstatě nezměnil do konce feudálního období.

POSLEDNÍ OPPERSDORFOVÉ

Mladší ze synů Otty z Oppersdorfu František Petr Otto skonal záhy, a tak zdědil Častolovice a s nimi veškeré statky starší syn Jan Václav Ignác, který zde vládl až do své smrti. Do dějin Častolovic se zapsal tím, že nechal roku 1647 na  straně u řeky postavit  špitál s kaplí sv. Václava a Panny Marie Loretánské. Syn Otty z Oppersdorfu nebyl jen stavitel, ale i lidumil a dobrodinec. V roce 1659 se například se správcem městečka Kostelce dohodl na „dobrovolném narovnání“, čímž obyvatelům svého panství kompenzoval prožitá válečná utrpení a důsledky pobělohorských represálií. Jan Václav Ignác, dvorský a komorní rada, zemřel roku 1676 a s manželkou Eleonorou Krakovskou z Kolovrat zanechal opět nedospělé potomky - 3 syny (Jana Vácslava Šebastiána, Jana Josefa Antonína Marcelina, Jana Eusebia Rudolfa)  a 3 dcery. Poručnicí nezletilých dětí byla jmenována manželka Jana Václava Anna Eleonora z Kolovrat. Když se roku 1682 dělily o otcovský majetek, připadly Častolovice dosud nezletilému Janu Eusebiu Rudolfovi, za kterého je spravovali starší bratři. Jednalo se o zámek Častolovice, dvory oppersdorfský („oprštorfský„  - nyní Polná), libelský, ledecký, mlýny podliský, častolovický, vsi Horky, Synkov, Libel, Ledská, Paseky (dříve též Veselá), Hřibiny, Olešnici a podíl v Rašovicích.
Jan Josef obdržel Týniště městečko s domem panským, dvorem a dvěma mlýny, dvůr Rašovský, v Bědovicích, vsi Čestice, Lípu, Hrubé Petrovice, Malé Petrovice, Rašovice a vesničku Bědovice.
Janu Václavovi Šebastianovi připadla tvrz Úřiněvice (Uhřínovice), dvůr v Ličně, dvorec pustý v Radostovicích, mlýny Podstránský a Ličenský, vsi Uhřínovice, Radostovice, Lično, Voděrady, Vojenice, ves Nová jinak Haugvicov, Vyhnanice, Ježkovice, tvrz Koldín s dvorem, mlýnem a vsí, vsi Hradiště a Turovy.
Za dob panování Oppersdorfů byla v Častolovicích postavena pálenka, pivovar a panský dům.

TOMÁŠ ČERNÍN HRABĚ Z CHUDĚNIC

Bratři se však dostali do finančních obtíží a roku 1684 byly všechny statky dány do dražby a panství častolovické, statky Týniště, Úřiněvice (Uhřínovice), Koldín a Lično následně prodány  Janem Rudolfem z Oppersdorfu 2. října 1684 Tomáši Černínovi hraběti z Chudenic.  Tomáš Zachariáš Černín z Chudenic, syn Humprechta Jana Černína († 1682) a Diany de Gazoldo. Tomáš Černín (†1700) neměl s manželkou Marií Zuzanou z Martinic potomka, a tak ztratil o vzdálené panství zájem.

PÁNI ZE ŠTERNBERKA

Od Tomáše Zachariáše Černína z Chudenic koupil dne 31. prosince roku 1694 Častolovice nejvyšší pražský purkrabí Oldřich Adolf Vratislav hrabě ze Šternberka, rytíř řádu zlatého rouna, za 260 000 rýnských zlatých.
Hrabě Oldřich Adolf Vratislav ze Šternberka,  syn Jana Rudolfa ze Šternberka († 1638) a Heleny Křinecké z Ronova, zdědil po otci panství Zásmuky a po té, co koupil Častolovice, zřídil z obou panství roku 1701 fideikomis.
Po Vilémovi Oldřichovi Střelovi z Rokyc zdědil roku 1689 Cerhenice a Ratěnice. Byl jmenován rytířem řádu zlatého rouna a JMC (jeho milosti císaře) skutečným tajným radou a komořím. Od roku 1685 byl nejvyšším purkrabím a v tomto úřadu zemřel dne 4. září roku 1703. Jeho manželka Anna Lucie, rozená hraběnka Slavatová z Chlumu a Košumberka, zdědila po vymření rodu Slavatů po meči Žirovnici a Stráž. S manželkou měl krom několika dcer (Marie Anna Klára Marie Eleonore, Marie Renata, Marie Karolina Josefa, Marie Terezie) také syny Františka Karla, Josefa a v neposlední řadě Františka Damiána Jakuba Josefa, Františka Leopolda Josefa, kteří založili dvě nové větve Šternberků.
Šternberkové jsou jedním z našich nejstarších panských rodů, jehož počátky jsou kladeny do 12. stol. Předkem rodu je považován Diviš, a to k roku 1130. Jeho potomci se vyskytovali neustále ve vysokých funkcích, jako byli nejvyšší číšníci, truksasové (jídlonosiči), sudí, komorníci nebo podkomoří a také nejvyšší maršálkové. Jedním z nich byl Diviš, zakladatel Divišova u Benešova, jehož syn Zdeslav († 1623), nejvyšší číšník krále Přemysla Otakara II., založil na Divišovsku nový hrad v roce 1242, který nazval Šternberk, podle rodového znaku - zlaté osmihroté hvězdy v modrém poli.
Potomci tohoto Šternberka se dostali na Rychnovsko až koncem 17. stol., konkrétně v roce 1694, kdy získal Oldřich Adolf Vratislav ze Šternberka od Tomáše Černína z Chudenic častolovické panství.
Za hraběte Adolfa Vratislava byla na zámku v rytířském sále umístěna rodová galerie předků, v další místnosti Tobiášce dal pak hrabě Adolf Vratislav instalovat vzácný soubor olejových maleb českých panovníků od Ladislava Pohrobka po Leopolda I.
Synové Oldřicha Adolfa Vratislava ze Šternberka, které měl s manželkou Annou Lucií Slavatovou z Chlumu a Košumberka, František Damián a František Leopold, byli zakladatelé dvou větví a to tzv. starší větve rodové, kterou založil František Damián a mladší větve, kterou založil František Leopold na Zelené Hoře a Žirovnici.
Po smrti Adolfa Vratislava ze Šternberka roku 1703 spravoval panství jeho starší syn František Damián Jakub Josef (1667 - 1723) a v přímé linii dále jeho syn František Filip (1708 - 1786), vnuk František Kristián (1732 - 1811) a pravnuk František Josef. Ten díky matce Augustě hraběnce z Manderscheidu rozšířil rodové jméno na Šternberk - Manderscheid.
Podle záznamů z roku 1714 patřily k panství častolovickému městys Častolovice, městys Týniště, vsi Lípa, Čestice (Horky), Rašovice, Petrovice Velké i Malé, Ježkovice, Vyhnanice, Vojenice, Voděrady, Nová Ves, Olešnice, Hřibiny, Paseky, Ledská, Libel, Synkov, Koldín, Turov, Hradiště, Bědovice, Uhřínovice, Radostovice a Lično.

POVSTÁNÍ SEDLÁKŮ V ROCE 1775

Od podzimu 1771 pracovala v Čechách pod vedením hraběte Františka Khevenhüllera urbariální komise, jež měla pro každou obec sestavit přesný seznam poddanských závazků vůči vrchnosti. Práce se protahovala jednak pro technické obtíže, jednak pro odpor většiny vrchností, které na jaře 1774 dosáhly vydání panovnických rozhodnutí, jež je jednostranně zvýhodňovala. V létě téhož roku vzniklo ve Rtyni v Podkrkonoší jakési koordinační centrum (selské guberno), připravující řadu legálních akcí proti vrchnostenskému nátlaku. Práci tohoto "selského guberna" přerušilo 23. ledna 1775 spontánní vystoupení nespokojených poddaných na teplicko - adršpašském panství v severovýchodních Čechách. V březnu se robotní stávky a demonstrační tažení vzbouřených poddaných rozšířily takřka po celém Hradeckém a Bydžovském kraji. V této době se schylovalo k vydání takzvaného zlatého robotního patentu, ale sedláci se ho nemohli dočkat, a protože je vrchnostenští úředníci utiskovali na mnoha místech povstali. Rebelové pustošili zámky i fary a na vrchnostenských kancelářích si vynucovali reversy o robotních úlevách. Také na Častolovicku se sedláci vzbouřili, jenže vrchnost se o tom dozvěděla a povolala vojenskou pomoc. Zámek byl uzavřen a úředníci se jen oknem vyptávali na důvod jejich srocení. Sedláci žádali robotní patent, který je prý zlatým písmem císaře Josefa II. podepsán. Zatím byli na dané znamení vojskem obklíčeni a vůdcové zajati. Poddaní Kudláček, Kotek z Čestic a Vilímek z Ledské byli pro výstrahu potrestáni holí.
V poslední březnové dekádě rozehnalo vojsko největší houfy povstalců před pražskými branami, na Novobydžovsku a Českolipsku. K nejkrvavější srážce však nedošlo u Chlumce nad Cidlinou (jak se obecně soudí a jak se uchovalo v obecně známém úsloví "dopadli jako sedláci u Chlumce"), nýbrž na Humlově kopci u Trutnova. Kromě několika desítek padlých vzbouřenců je však třeba k obětem připočíst i sedm jejich druhů, kteří byli odsouzeni mimořádným soudem k trestu smrti. Vzdor tomu se nepokoje rozšířily na řadu lokalit v Čechách a na Moravě a ještě v létě 1775 zaplatilo několik poddaných na konopišťském a lesonickém panství vzpouru svými životy.

FRANTIŠEK JOSEF ŠTERNBERK - MANDERSCHEID

Další z vyjímečných osobností rodu Šternberků, který se zapsal do české historie, byl František Josef Šternberk - Manderscheid (*4.9.1763 v Praze, † 8.4.1830 v Praze). Manderscheid  brzy stanul v popředí české vlastenecké šlechty, která podporovala rozvoj vědy a umění v Čechách. Spolu se svým příbuzným Kašparem Mariou ze Šternberka patřil k zakladatelům a štědrým dárcům Vlasteneckého (dnes Národního) muzea, kterému v roce 1818 věnoval svoji numismatickou sbírku. Z jeho podnětu byla roku 1796 založena "Soukromá společnost vlasteneckých přátel umění", která dále zřídila obrazárnu a akademii výtvarných umění. Důvěrným přítelem hraběte Františka Josefa se stal Josef Dobrovský. Dobrovský často navštěvoval šternberský salon v Praze i na venkově, provázel Šternberka na jeho cestách, učil Šternberkovy dcery. O vřelých vztazích mezi oběma muži vypovídá dopis, který psal Šternberk 11. 2. 1821 Dobrovskému do Vídně: "Leccos dobrého o Vás slyšíme, jen to ne, co bychom nejraději slyšeli, že se k návratu připravujete anebo aspoň že po vlasti toužíte. Nehledíc ani k tomu, že k Vám starší právo máme, jsou zde také podniky, při kterých Vašeho vlasteneckého spolupůsobení potřebujeme a Vás tedy neradi pohřešujeme. A kterak mám Vám teprva líčiti, jak žákové a žákyně po Vás touží? Zatím na útěchu slibuje se nám Vaše podobizna, kterou prý Tkadlík výtečně maloval... To nám nepostačuje, ježto Vaší osoby, Vašeho poučení, Vašeho příkladu, Vaší činnosti, Vaší společnosti potřebujeme." Dalšího obrozence - Františka Palackého jmenoval svým archivářem a prosadil jeho jmenování zemským historiografem. Od roku 1824 byl nejvyšším komorníkem. František Josef po sobě zanechal s manželkou Františkou ze Schönbornu (†  1825) pouze čtyři dcery a tak fideikomis přešel na Jaroslava ze Šternberka (1809 - 1874) z mladší rodové větve, z níž pocházel i hrabě Kašpar Maria.
Kašpar Maria Šternberk se narodil 6. ledna 1761 v Praze. Byl příslušníkem častolovického šlechtického rodu, předurčeného rodinou k duchovnímu stavu. Od mládí se věnoval přírodním vědám. V roce 1786 byl kanovníkem řezenské kapitoly, o rok později působil v řezenském biskupství. V Řezně založil botanickou zahradu, odbornou knihovnu. V roce 1798 se stal členem řezenské botanické společnosti. Od roku 1810 žil již trvale v Čechách na zámku v Březině. S bratrancem Františkem byl zakladatelem Národního muzea a později, v letech 1822 - 1838, prvním předsedou Společnosti vlasteneckého muzea. Svými vědeckými pracemi se zařadil mezi přírodovědce světového jména. Napsal řadu odborných přírodovědeckých studií.

ŠTERNBERKOVÉ DRŽITELÉ ČASTOLOVIC

Jaroslav ze Šternberka měl s manželkou Eleonorou svobodnou paní Orczyovou († 1865) pouze jednu dceru (Rosa Karolina Leopoldine 1836 - 1918), a tak po něm  v roce 1874 dědil bratr Leopold Moric (22.12.1811 - 21.9.1899), poté jeho syn Leopold Albert Maria Jindřich Karel Boromejský  (22.10.1865 - 11.4.1937). Leopold Moric Šternberk obdržel roku 1891 řád Zlatého rouna. Na častolovickém zámku je v biedermeierském pokoji umístěn dekret, kterým udělil habsburský císař František Josef I.  Leopoldu Morici Šternberkovi tento řád.
Leopold Moric († 1899) byl rovněž císařským generálem jízdy a dědičným členem panské sněmovny. V jeho rodové a rodinné posloupnosti se prakticky drží majetek dodnes.
Na počátku století kolem roku 1910 zahájil Leopold Albert rozsáhlou přestavbu častolovického zámku, jejímž hlavním záměrem bylo rozšíření obytných prostor, přizpůsobení zámku požadavkům moderního bydlení a v neposlední řadě navrácení původní renesanční podoby. Tato přestavba dala zámku podobu, jak ji známe i dnes.

POKRAČUJE SPRÁVA ŠTERNBERKŮ

Po Leopoldu Albertovi, který zemřel roku 1937, držel fideikomisní panství hrabě Leopold Stanislav František Jindřich Felix Maria (*21.5.1896 v Častolovicích). Mladý hrabě se aktivně účastnil bojů I. světové války. Na jejím konci byl jako rakousko - uherský důstojník v bojích zraněn. Od poloviny 20. let 20. století spravoval otcův majetek Zásmuky u Kolína, který v roce 1937 spolu s panstvím Častolovice zdědil. Patřil k představitelům české vlastenecké šlechty, která 17. září 1938 předala prezidentu Edvardu Benešovi prohlášení vyzývající k obraně českých historických zemí a v září 1939 se protektorátnímu prezidentu E. Háchovi manifestačně přihlásila k českému národu. V důsledku těchto vlasteneckých postojů byl jeho majetek v roce 1941 zabrán německými okupanty a až v květnu 1945 mu byl navrácen.  Po dobu II. světové války žil na zámku německý správce a hrabě s rodinou žil v Praze. Leopoldovi byl fideikomisní majetek v roce 1948 zabaven a hrabě i s rodinou odešel do emigrace. Po únoru téhož roku odešel s manželkou a dcerou Dianou, současnou majitelkou častolovického velkostatku, do exilu. Krátce žil v Paříži, 1948 - 1953 v USA (New York, Florida), od roku 1953 na Jamajce, kde vedl hotel. Poslední držitel častolovického zámku hrabě Leopold Šternberk umírá v emigraci v Mandevill na Jamaice dne 1. listopadu 1957. Jeho žena Cecilia von Reventlow - Criminil (*14. září 1908) přežívá manžela téměř o třicet let a svou životní pouť končí u dcery Diany Franzisky v Londýně dne 1. listopadu 1983.

Během sternberského období se sídlo přenáší na významnější rodové državy a Častolovice se postupně stávají místem letního odpočinku šlechty. Přesto na zámku pobývají za vlády Šternberků významné osobnosti své doby jako Josef Dobrovský, František Palacký a jsou vystavěny významné stavby.