Sv. Vít přichází podle legendy na svět někdy v letech 290 - 293 našeho letopočtu v přístavním městě Mazara di Vallo na západním pobřeží Sicílie jako syn pohana Ilariuse (Hylase).
V kolika letech dospěl pro věčnou slávu přesně nevíme, ale dospělosti nikdy nedosáhl. V průměru bývá uváděn věk kolem dvanácti let, když začalo pronásledování křesťanů. Kniha Rok se svatými uvádí, že se dožil pouze sedmi let. Životopis, který by se dal označit za spolehlivý, se nedochoval a současné životopisy jsou ovlivněné legendami, které časem vznikly v souvislosti se zvýšeným zájmem o tohoto mladého světce.
Nejprve je údajně Vít jako sedmiletý svojí chůvou Crescentií a jejím mužem Modestem obrácen na křesťanskou víru. S tímto nesouhlasí jeho otec, který chce i s pomocí tělesných trestů a bití syna přimět k uctívání helénských božstev.
Protože žádný nátlak nepomáhá, tak ho Illarius nechává údajně zavřít do místnosti, dokud jej víra v Ježíšovo učení neopustí. Podle pověsti pak ucítí příjemnou vůni, která vychází z Vítova pokoje. Odemyká dveře a spatří sedm andělů stát okolo jeho syna. Poleká se a vykřikne: „Bohové přišli do mého domu!“ A záhy na to oslepne. Slibuje nejvyššímu pohanskému bohu Jovišovi býka se zlatými rohy, pokud ho uzdraví. Ale zázrak se nekoná. Požádá tedy syna, aby mu pomohl. Vít se vroucně modlí k Bohu a otci se navrací zrak.
Když je Vítovi dvanáct let, začíná v Římské říši již zmiňované pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem a Vít, jako křesťan, začíná být pro celou rodinu nebezpečím. Otec na něj stále naléhá, aby se vzdal své víry. Vít ale opět odmítne. Když se pak císařský místodržící Valerián oboří na Illariuse, proč Vít neuctívá římské bohy, vydá otec svého syna římským úřadům. Valerián nejprve nechá Víta zmrskat, pak jej vyslechne a dá mu lhůtu k rozmyšlení, zda se vzdá, či nevzdá své víry. Zbitý Vít se ale víry zříct nehodlá, naopak, v nestřežený okamžik se mu podaří i se svou chůvou Crescencií a jejím mužem Modestem z Valeriánova zajetí uprchnout. Bohužel je i s přáteli chycen a v Lukánii mučen. Nejdříve je vržen do kotle s vařícím olejem, smolou či vodou, ale bez tragických následků. Pak ho předhodí lvu, ale ani ten mu neublíží a místo trýznění mu líže nohy. Teprve když ho zavěsí na strom a probodnou trojzubcem, umírá. V některých legendách je uváděno, že je přivázán na skřipec a nakonec sťat.
Jeho ostatkům se můžeme i dnes poklonit v pražské katedrále sv. Víta. Vítovo rameno daroval německý král Jindřichem I. knížeti Václavovi, který ke světcově poctě zbudoval začátkem X. století na Pražském hradě chrám. Císař Karel IV. na témže místě nechal postavit katedrálu. Nespokojil se však jen s Vítovým ramenem, ale v roce 1355 přivezl prý do Prahy značnou část jeho zbývajících ostatků. Uloženy jsou v oltáři sv. Víta v ochozu za hlavním oltářem.
V Častolovicích je sv. Vítu zasvěcen farní kostel a v den jeho svěcení (15. června) se ve městečku konala pouť.
Je patronem mládeže, vinařů, hostinských, lékárníků, kovářů, kotlářů, tanečníků, herců, komediantů, komiků, sládků, horníků, němých a hluchých, proti hadímu uštknutí, psů, proti kousnutí psem, proti vzteklině, blesku a bouři, proti zaspání, modlí se k němu osoby trpící epilepsií, nemocí zvanou tanec sv. Víta (chorea), neplodností, očními a ušními onemocněními, vzýván k ochraně cudnosti; český, saský, italský, sicilský patron.
Atributem sv. Víta je dítě nebo mladík, havran s chlebem, kniha, kohout jako symbol bdělosti, kotel eventuelně mísa s vroucím olejem, lev a palma.
V českém kalendáři je svěcen 15. června.
