Součástí oblečení a interiéru bývaly v minulosti barvené tkaniny nebo látky potiskované nejčastěji na modro. Modrotisk je negativní tisk spočívající ve vykrytí zvoleného vzoru rezervážní směsí, která zabrání proniknutí barvy k textilu. Původně se k obarvení indigem, importovaným přírodním barvivem, používala zákazníky donesená domácí lněná plátna, ve druhé polovině 19. století lněná a bavlněná plátna přímo z továren. Modré plátno nebo modrotisk byly dostupné nejširším vrstvám obyvatel a používalo se dlouhou dobu k nejrůznějším účelům. Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti se stal typickým materiálem. V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku, ve 20. století jich začalo ubývat, dodnes jsou v Česku v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.

Kromě modrotisku jsou známi i krásnobarvíři, barvíři na červeno, na hnědo, barvíři plátna  a černobarvíři.
V Častolovicích je v roce 1826 doloženo působení černobarvíře. Černobarvířem (barvířem na černo) je označován řemeslník, který na rozdíl od krásnobarvíře nebarví sukno, ale plátno nebo lněnou přízi, případně nevlněné zboží a výjimečně vlněnou přízi. K získání černého odstínu plátna se například používala březová kůra.

Výhradně přírodní barviva byla u nás používána k barvení oblečení a ostatního textilu do poloviny 18. století. V Čechách a na Moravě se barvíři dělili na tzv. černobarvíře (barvili na černo, na modro a na hnědo) a krasobarvíře (barvili na žluto, červeno a zeleno). Byly proto využívány zdroje některých přírodních barviv, které se nacházely i u nás. Například mořena barvířská se pěstovala v okolí Prahy a Brna už v 17. století. Po celý středověk se v Čechách a na Slovensku pěstoval také boryt a šafrán (na Moravě už od 13. století). Na zušlechtění lněných výrobků se tak podíleli nejen barvíři pláten, ale taky běliči a mandlíři. Po rozvoji syntetických barviv (po roce 1860) došlo k likvidaci porostů barvířských rostlin. Od této doby místo nich začal chemický průmysl vyrábět syntetické náhražky. Začátkem 21. století je tak přírodními barvivy barven pouze zlomek z vyrobeného textilu.

Příklad některých barvířských rostlin
Pro barvení je možné využít velké množství divoce rostoucích i pěstovaných rostlin. Na následujících řádcích je stručný přehled nejvýznamnějších barvířských rostlin, v tabulce jsou pak uvedeny další významné barvířské rostliny.

Světlice barvířská (Carthamus tinctorus) je jednoletá bylina, která dorůstá výšky až jednoho metru a pochází z Orientu. Její květy obsahují červené barvivo karthamin a žluté barvivo zvané saflorová žluť. Červeným barvivem se barvilo v minulosti hedvábí a lněné látky a připravovala se z něj rovněž barevná líčidla.

Rezeda žlutá (Reseda luteola) je jednoletá nebo ozimá bylina, dorůstající výšky 50–150 cm. Obsahuje ve všech částech rostlinného těla trvanlivé žluté barvivo luteolin (tetrahydroxyflavon). Nejsilnější barvicí schopnost mají stonky a listy. Pomocí mořidel (v tomto případě kamence) můžeme barvit především vlnu a hedvábí na jasně žluto, při použití chloridu cínatého pak na žluto-oranžovo. Se skalicí se obarví látky na olivovou barvu.

Už Plinius starší ve svých spisech uvádí, že výtažek z borytu barvířského (Isatis tinctoria) je oblíbeným barvivem keltských kmenů, které se používalo při náboženských rituálech, sloužil ale i jako léčivo a prostředek k barvení vlny. Boryt je rostlina dorůstající výšky 0,5–1,4 m. Získat z něho můžeme látku zvanou indoxyl, jejíž oxidační produkty jsou převážně modře nebo purpurově zbarvené – podobně jako pravé indigo získávané ze zástupců jiných čeledí. K barvení na modro se používají listy, které se vaří ve vodě.

Kručinka barvířská (Genista tinctoria) je otužilý opadavý polokeř, dorůstající výšky 30–100 cm. Kvetoucí vrcholky větviček i s květy mořené kamencem dávají krásně žlutou barvu. V minulosti byl tento druh oblíbenou barvířskou rostlinou. Její lidové názvy jsou mimo jiné amočník, janofit, janovec menší, kozí barva, stínavec a žlutidlo.

Mořena barvířská (Rubia tinctorum) patří mezi nejstarší a nejužívanější barviva v Evropě, na Středním východě a v Indii. Byla známá už ve starověku, kdy se používala hlavně na barvení textilií. Je to otužilá vytrvalá rostlina, dorůstající do výšky 60–100 cm. Mořena obsahuje v kořenech barviva alizarin a purpurin. Sytě červená barva se získá z barvicí lázně mořenového kořene, kdy je mořidlem kamenec a vinný kámen.

Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) je hojně kvetoucí keř se vstřícnými, kožovitými listy. K barvení na růžovo se používají plody, s kamencem a solí získává barvené plátno zase jasně růžovou barvu. Z čerstvé kůry se s kamencem v kyselém prostředí získává žlutá barva. Pokud ve vroucí lázni s kamencem delší dobu louhujeme tuhé kožovité listy, dají zelené zbarvení tkanin.

Řešetlák počistý (Rhamnus cathartica) je až 8 m vysoký keř. Jeho plody s kamencem a vinným kamenem dávají zeleň řešetlákovou, která se může použít nejen k barvení tkanin na zeleno, ale taky k přípravě zeleného inkoustu a malířských barev. Řešetláková zeleň je jedním z nejlepších zelených barviv na tkaniny.

Zdroj:

1) internet

2) Publikace Modrotisk z oblasti Orlických hor, Hana Hynková, vydavatelství SEN Dobré, 2000

3) http://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/na-barveni-latek-barvy-z-prirody

4) http://www2.zf.jcu.cz/~moudry/skripta/3/barvirske_rostliny.html