(pokračování první části)

Ted již víme, že starodružiníku Čeřenskému, se jako jednomu z mála dobrovolníků, podařilo nelehký úkol splnit, ačkoli je během svého putování několikrát zajat. A jak se vede ostatním?

Dobrovolníku Čižmářovi se vůbec nedaří projít nepřátelskou linií a proto se vrací zpět k jednotce.

Dobrovolník Daškevič (původem Polák) zřejmě úspěšně proniká prvním pásmem frontové linie. Od té doby je nezvěstný a nedaří se o něm nic zjistit. Do českých zemí však nikdy nedorazil.

Dobrovolník Frühauf prochází úspěšně frontovou linií, je však zatčen v Košicích. Rakouským úřadům se nedaří zjistit jeho pravou totožnost a vztah k České družině, tudíž je u vojenského soudu v Moravské Ostravě zproštěn viny a propuštěn. V červnu 1915 je mobilizován rakouskou armádou, vytrvale tají svou příslušnost k odboji v Rusku. Již v říjnu 1915 je propuštěn z rakouské armády jako neschopen služby. Svou jednotku v Rusku již nikdy nekontaktuje.

Dobrovolník Keller je rakouskými úřady chycen u Zmigrodu. Ani při výsleších nic neprozrazuje, tají svou příslušnost k České družině. Je vyšetřován v Košicích, ale rakouské vojenské úřady ho nedokáží usvědčit z velezrady a vyzvědačství. Poté je eskortován do Prahy a hlídán. Později je mobilizován coby strojník a pracuje v dílnách na železnici ve Sv. Hypolitu. S jednotkou v Rusku se již nikdy nesetká a svou příslušnost úspěšně tají do konce války.

Dobrovolník Nessý úspěšně prochází frontovou linií nepřítele, ale je chycen a vězněn rakouskými úřady v Těšíně. Stihá však ještě předtím informovat představitele odboje biskupa Janoška v Liptovském Mikuláši o existenci České družiny, jehož prostřednictvím je informován údajně i Dr. Edvard Beneš. Rakouským vojenským úřadům se nedaří prokázat mu velezradu a vyzvědačství, je tudíž propuštěn z vazby, poté mobilizován do rakouské armády, kde slouží až do srpna 1918, kdy dezertuje a dostává se zpět k čs. zahraničnímu vojsku na Sibiři, do jehož řad je opět začleněn.

Dobrovolník Posker úspěšně prochází nepřátelskými liniemi a dostává se až do českých zemí, kde je však rakouskými úřady chycen a vězněn. Je mu částečně rakouskými úřady prokázána velezrada a vyzvědačství, nicméně trestu smrti uniká vzhledem ke svému mládí (tehdy mu je necelých 18 let). Je odsouzen k trestu 12 let žaláře. Během věznění se Poskera jako svědka pokouší rakouské úřady využít v procesech s později zatčenými představiteli domácího odboje Kramářovi a Klofáčovi, však bezúspěšně, vypovídá velmi opatrně. Nakonec ho z vězení zachraňuje státní převrat a vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918.
Četař Preisler prochází snad úspěšně frontovou linií nepřítele. O jeho dalších osudech však není známo s určitostí nic. Stává se nezvěstným. Údajně na základě jistého svědectví je u Krakova chycen rakouskými vojenskými úřady a oběšen za velezradu a vyzvědačství.

Četař Vaněk úspěšně prochází nepřátelskou frontovou linií i týlem a dostává se zdárně až do českých zemí. V prosinci 1914 se mu daří proniknout do Prahy, kde kontaktuje představitele domácího čs. odboje, především Karla Kramáře, informuje ho o zahraničním odboji, o existenci České družiny, a snaží se s ním projednat projekt povstání v českých zemích, který v Rusku vypracoval L.Tuček. Tento plán spočívá v tom, že by v Čechách mělo vypuknout povstání krátce po tom, co by ruská letadla začala shazovat zelené letáky, což mělo být znamením. Kramář Tučkovi vzkazuje, že tento plán je nesmyslný a zbytečný, neboť v případě, že se ruské jednotky ocitnou na českém území vypukne povstání živelně a samovolně, naivní plán povstání samozřejmě odmítá. Přes Dr. Herbena si Vaněk ještě vyměňuje vzkaz s prof. T. G. Masarykem. Po splnění své mise Vaněk přemýšlí, jak se vrátit zpět ke své jednotce v Rusku. Nakonec, legalizuje svůj pobyt v českých zemích, nastupuje vojenskou službu v rakouské armádě v březnu 1915, kde dokonce absolvuje důstojnický kurz a daří se mu dostat na ruské bojiště, kde v září 1915 úspěšně uniká a přebíhá do ruského zajetí, kde prokazuje svou pravou totožnost. Je převeden zpět k České družině, kde za úspěšně splnění svého nebezpečného úkolu obdrží vyznamenání - kříž sv. Jiří 4. stupně a je povýšen na praporčíka.

Nejhůře dopadají Antonín Grmela a Josef Muller. Dobrovolník Antonín Grmela (rodák z Fryštátu u Holešova) spolu s dobrovolníkem Josefem Mullerem (rodákem z Vysokého nad Jizerou) jsou 9.12.1914 chyceni rakouským polním četnictvem, a vyslýcháni v Krzcové velitelstvím vojenské kolony. 11.12.1914 jsou eskortováni do města Wadovice, kde je shledává vojenský soud u 4. rakouského etapního armádního velitelství vinnými z vyzvědačství a velezrady a odsuzuje je k trestu smrti oběšením. Ve 14:00 h 11. prosince 1914 je před nastoupenými dvěma setninami rakouského 19. domobraneckého praporu rozsudek vykonán. Není po ruce kat, tudíž za odměnu 20 korun se k provedení popravy hlásí dva vojáci tohoto praporu. Těla obou popravených visí pro výstrahu až do setmění, poté jsou pohřbena na místním hřbitově v rohu, bez obřadu v místě pro zločince a sebevrahy.

(pokračování příště)