(pokračování druhé části)

Vraťme se však k častolovickému rodákovi Václavu Čeřenskému.

V období od 16. prosince 1915 do konce března 1916 je zpět v České družině a působí při ní jako mladší důstojník. Dne 3. ledna 1916 dostává Čeřenský rozkaz č.497 §7, ať denně od 10 do 12 hodin vyučuje mužstvo, místo nemocného Číly, učebnou komandu. Od 1. dubna 1916 je již zařazen do nově organizovaného 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi. V březnu 1917 se stává velitelem u 2. střeleckého pluku. S jednotkou bojuje u Zborova, kde je raněn. Své zranění si doléčuje v Kyjevě a 31.12.1917 je z rozkazu štábu 1. československé střelecké divize poslán jako vojenský zástupce na rumunskou frontu s tajným posláním od T.G. Masaryka ke spojencům v Jassách.

V Rumunsku je až do konce února 1919. Do republiky se vrací 5. března 1919, je přijat 18.3.1919 prezidentem republiky T. G. Masarykem. Doma v Čechách zakládá Družinu československých legionářů a stává se jejím prvním předsedou. Za své zásluhy získává Václav Čeřenský kříž sv. Jiří IV. stupně, sv. Anny II. a III. stupně, Stanislava II. a III. stupně, Vladimíra IV. stupně, Čs. válečný kříž a další medaile. Z legií, kde dosahuje hodnosti majora (tato skutečnost byla předmětem pozdějších sporů), je propuštěn 15. dubna 1922.

Po návratu do vlasti, pobývá V. Čeřenský ve svém bytě v pražském Hotelu Štěpán.

Dne 29. srpna 1920 má Václav Čeřenský v rokycanské sokolovně přednášku a na té přednáší ostrou kritiku nové vlády. Z jeho úst zní slova: „Ministři jsou vesměs lidé, kteří si chtějí pomoci, všecky paničky jejich nosí za 400.000 korun náhrdelníky, mají továrny a statky v cizině, které si za svého ministrování nakoupili a nakradli“. Dodával: „Vláda nedala do 1. dubna tohoto roku ani krejcaru na dopravu legionářů do vlasti z toho důvodu, aby se legionáři nemohli zúčastniti voleb a udělati pořádek“. Když se z publika ozývá nespokojený hlas a vyzývá ho - „jmenovat!“-. Čeřenský prohlašuje, že má na mysli především Edvarda Beneše. Ministr zahraničí ho zažaluje a případem se začíná zabývat okresní soud v Rokycanech.

Jde o nejsledovanější politický proces své doby. Jako svědci v něm figurují tehdejší armádní i politické elity.

V říjnu roku 1920 (20.10.1920) ještě pořádá Družina československých legionářů tábor lidu na Václavském náměstí, kde Václav Čeřenský promlouvá k rozhořčenému davu o zločinném řádění cizích i domácích škůdců. Požaduje vypovězení všech rozvratných živlů, ať pravých nebo levých, zejména však, aby byl vypovězen pověstný Hilersohn, který pod pláštíkem sovětského Červeného kříže připravuje bolševický převrat v republice. Radikálně se Čeřenský staví i k židovské otázce.

Soudní mašinérie se rozjíždí na plné obrátky. Čeřenský slibuje, že dodá důkazy pravdy, ale chybějí mu svědci. Lidí, kteří by se ochotně pustili do sporu s vládnoucí garniturou, je jako šafránu.

Z článku v deníku Národní politika z 6. listopadu 1920 se dozvídáme: 5.11.1920 se v Rokycanech konalo přelíčení o žalobě ministra zahraničních věcí Dra. Eduarda Beneše proti Václavu Čeřenskému za urážlivé výroky, které užil Čeřenský na schůzi pořádané legionáři v Rokycanech 29.8.1920. Přelíčení řídí rada zemského soudu Stříbrný, V. Čeřenského hájí Dr. Adolf Dušek z Prahy. Ministra Dra. Beneše zastupuje dr. Otokar Krouský. V. Čeřenský se soudu neúčastnil obhájce předložil lékařskou zprávu, která vypovídá o tom, že je vážně nemocen. Dr. Krouský po úvodních slovech žádá soud, aby byla u Ministerstva národní obrany vyžádána zpráva k majorské hodnosti užívané Čeřenským. Obhájce Dr. Dušek předčítá rokycanský projev V. Čeřenského a poukazuje na některé souvislosti. Přivádí i přímé účastníky schůze. Jedná se zejména o slova, že Dr. Beneš zdržoval návrat sibiřské armády a že do ciziny odcházel chudý a do vlasti se vrátil bohatý. Dále uvádí tvrzení, které bylo již předmětem žaloby Dr. Beneše na Čechoameričana Ledvinku v Písku, že Beneš přijímal za každého českého dobrovolníka, zapsaného pro cizineckou legii v Americe, 800 franků, a že tyto peníze nevyplatil legionářům. Dr. Dušek nabízí důkazy pravdivosti těchto tvrzení. Krom francouzských legionářů žijících v Paříži uvádí mezi svědky i cestovatele A.V. Friče, Dra. Rašína a Dra. Engliše. Současně nabízí číslo časopisu Palcát s resolucí amerických legionářů. Dr. Krousky prohlašuje, že je velmi vděčný za vývody obhájce V. Čeřenského, neboť jsou v nich obsaženy všechny kavárenské a hospodské pomluvy. S velkým zadostiučiněním přijímá příležitost, dokázat opak. Souhlasí s provedením důkazů Dra. Duška, ničemu se nebrání a hodlá předložit svoje důkazy.

Přelíčení bylo odročeno na 19. listopad. Dodejme jen, že samotný Václav Čeřenský se zasedání soudu neúčastní, z důvodu pokročilého stádia tuberkulózy (souchotin) se omlouvá ze všech čtyř jednání. Po necelých třech nedělích zasedá soud znovu a nyní již dochází i na svědky. Nejdříve vystupuje 12 přímých účastníků rokycanské přednášky, národních socialistů, kteří o urážkách padlých na přednášce informovali Beneše. Za všechny svědky lze uvést Václava Gottlicha, neboť to byl právě on, kdo na Čeřenského zakřičel, aby jmenoval konkrétně. „Myslím, že jsem ho přivedl do rozpaků, neměl se k tomu hned. I vykřikl jsem podruhé a obžalovaný na to řekl: Když si přeješ jmenovat, tak je to ministr Beneš, který přišel do Paříže s roztrhanými kalhotami a dnes je milionářem.“, pravil Gottlicha ve své výpovědi. Výpovědí ostatních se příliš neliší. Pak přichází na řadu známé osobnosti. Jako první vypovídá světově proslulý cestovatel a kaktusář Alberto Vojtěch Frič . A.V. Frič toho tvrdí hodně, ale pro svá tvrzení nemá žádné důkazy. Jiný svědek, Benešův předválečný kolega a učitel z obchodní akademie Alois Jirák má potvrdit, že si Beneš před válkou neustále půjčoval peníze. Ovšem Benešův advokát Krouský nechal zaprotokolovat, že „Alois Jirák je choromyslný“. A tak to je se vším. Když je například světoběžník Frič dotázán na konkrétní jméno, tvrdí, že ho s ohledem na tuto osobu bohužel nemůže prozradit.

Ostatní svědkové, včetně těch povolaných obhajobou, nic nevědí nebo se staví za Beneše. Masarykův kancléř a předválečný advokát Přemysl Šámal dosvědčuje, že Beneš a jeho žena Hana před válkou žádnými chudáky nebyli. Od Haniny tety Evy Šulcové prý mladý pár dostal 60 až 80 tisíc zlatých. Navíc si manželé vzali hypotéku a koupili ve Vršovicích dva činžovní domy . Benešův extajemník Antonín Kudrna líčí, jak žil ministr v Paříži skromně.

(pokračování příště)