V pátek 3. června 2016 se v prostorách Hudečkovy galerie v Častolovicích uskutečnila zajímavá beseda na téma Působení malířů otce a syna Hudečkových a sochaře Ladislava Beneše v Častolovicích. Besedu za podpory městyse Častolovice uspořádal Spolek přátel Častolovic. Akce se konala v rámci doprovodného programu rozsáhlé výstavy obrazů a soch s názvem Hudečkovy Častolovice, která od 4.6. do 3.7.2016 probíhá souběžně na několika místech v Častolovicích. S účastníky besedy na výše uvedené téma diskutovali doc. RNDr. Otakar Jelínek, Csc. a jeho sestry paní Libuše Soukupová a paní Marie Hůlová. Role moderátorky se po úvodním slovu předsedy spolku pana Jiřího Václavíka výborně zhostila Mgr. Jana Albrechtová.
Mistra Antonína Hudečka zažili přednášející jen z vyprávění svých rodičů, spoluobčanů a malířových přátel. S jeho synem Jiřím se běžně už potkávali a přátelili, ale asi největší přátelské pouto, jak ze zajímavého a nesmírně procítěného vyprávění následně vyplynulo, pojilo zejména docenta Jelínka se sochařem Ladislavem Benešem, jehož 60. výročí úmrtí si letos připomínáme. Ladislav Beneš toužil být úspěšný jako Michelangelo, řízením osudu zemřel nedoceněn a odvržen.

Ladislav Beneš se narodil na Malé Straně v Praze 24. srpna 1883. Dětství prožil v domě číslo popisné 283, který se nachází v Nerudově ulici. V průběhu dospívání mu na tuberkulózu zemřela sestra, s bratrem se navždy rozloučil během I. světové války. Maminka byla prostá, citově uzavřená a nábožensky založená žena. Pravým opakem byl vždy veselý a humorem překypující otec, provozující na Malé Straně ševcovskou živnost. Ševcem se měl stát i mladý Ladislav Beneš, ale jeho životní cesta se ubírala jiným směrem. Kreslířského a modelářského nadání talentovaného žáka si totiž záhy všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Studia začal v roce 1897 u profesorů Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy. Ve škole příliš nezahálel, byl nadaným, technicky a řemeslně zručným žákem. Na studia si přivydělával s pražskými štukatéry. V této době pracoval například na figurách budovy pražského Hlaholu, Wilsonova nádraží a Hlávkova mostu. Uměleckoprůmyslovou školu ukončil v roce 1904. Po studiích se stal jedním z návštěvníků pověstné Unionky a jeho vzorem se stal francouzský sochař Auguste Rodin. Od roku 1911 byl členem Umělecké besedy. Dveře do tohoto spolku mu otevřel portrét předčasně zemřelé sestry Aničky. Následně získal první veřejnou zakázku v podobě pomníku mistra Jana Husa v Bohušovicích u Terezína. Za vydělané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze, kde působil až do roku 1919 a vyrazil na cestu po drážďanských sbírkách. Činnost v Umělecké Besedě mu připadala svazující, a proto přešel do Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož členem byl až do roku 1934. V době umělcova kubistického období vznikly plastiky Sv.Antonín (1912), Dívka (1912). V roce 1915 došlo k jeho uměleckému odklonu od kubismu a z jeho ateliéru vzešla Vlastní podobizna (1915). Na zmiňované dílo navázala Smyslnost (1917), Ušlechtilost (1921), Tajemství (1923) a další. Mezi popisnější podobizny lze zařadit Podobiznu V. H. Brunnera (1912), velkého Benešova přítele. Podobizna T. F. Šimona (1913) a Podobizna Josefa Mánesa (1915) jsou založeny na klasické idealizaci. Na jejím rozhraní stojí Podobizna chlapce (1917), kterým není nikdo jiný než syn Antonína Hudečka Jiří, a Podobizna inženýra K. (1921).
V roce 1915 byly utraceny poslední peníze za pomník Mistra Jana Husa, a tak se umělec znovu ocitá v nejistých sociálních podmínkách a navíc mu hrozí odchod do války. V této době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre a začal žít bohémským životem. Byl znamenitým tanečníkem a v tanci nalézal únik od reality a osamění. Po jednom z pozdních nočních návratů, ve chvílích největší únavy, vznikla také již zmiňovaná Vlastní podobizna (1915). Tanec se stal v letech 1915 - 1926 častým motivem pro jeho díla. Vytvořil plastiky tanečnice Olgy V. Gzovské, Dívka a smrt, Diana (1916), Somnambula (1916). Umělcovo sebepoznávání vyjadřovaly plastiky Kráčejícího muže a Torzo (1930). Klasicizujícímu charakteru odpovídala díla Venuše a Podobizna umělcovy ženy (1927). V jeho tvůrčím procesu měla velký význam i kresba.
Umělecký život Ladislava Beneše  se vyznačoval rychlým zráním osobnosti, rozpolceností a vnitřním neklidem. Největší význam v jeho díle měly plastiky dušezpytného zájmu. Patřil totiž k umělcům, kteří po celý život svou tvář pro sebepoznání sledovali jako umělecký motiv. S přibývajícími léty a životními zkušenostmi se začal také zajímat o esoterii, mystiku, konspirační teorie a nauky dálného východu.
Jeho osobní život a samozřejmě i tvorbu zcela zásadně ovlivnilo několik mezníků, a to původ z chudých poměrů, láska k osudové ženě, láska k hudbě, podvody a machinace při vyhodnocování uměleckých soutěží, víra v konspirační teorie, orientální nauky a nespravedlivé odsouzení za údajnou kolaboraci.

Na podzim roku 1916 byl Ladislav Beneš povolán na vojnu k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. V omezené míře pokračovala jeho tvůrčí činnost i zde. V Solnohradě se seznámil s malířem Antonínem Hudečkem a setkal se také se svou budoucí ženou, která Hudečka doprovázela. Byla to vynikající pěvkyně rakouské národnosti Mariana Vorlová, do které se bezhlavě zamiloval. Mariana Vorlová byla nesmírně charismatickou a přitažlivou ženou, imponující Ladislavu Benešovi hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky. Na besedě jsme se, krom jiného, dozvěděli, že Mariana Vorlová hledala inspiraci a poučení u rozporuplné historické osobnosti hraběnky Jeleny Petrovny Blavatské.
V rámci pojednání o Ladislavu Benešovi je vhodné zmínit, že neodolatelnému šarmu Mariany dávno před ním propadl i samotný Mistr Antonín Hudeček. Múza řady mužů pravděpodobně s Antonínem Hudečkem otěhotněla a slavný malíř pak o osm let později - v roce 1917 - plod zakázané lásky (syna Jiřího) oficiálně legalizoval a adoptoval.

V roce 1921 absolvoval Ladislav Beneš poznávací cestu po Itálii, která ovlivnila jeho další umělecký vývoj. Po návratu domů propadá Beneš krizi a uzavírá se do sebe. Na začátku 20. let 20. století se zúčastňuje soutěže na pomník Josefa Mánesa a navrhuje československý dukát, za který získal čestné uznání. Jako zajímavost lze uvést, že se v roce 1922 zúčastnil umělecké soutěže, vyhlášené Spolkem výtvarných umělců Mánesa a českoskalickým odborem Klubu českoskalických turistů na vytvoření pomníku Boženy Němcové v Ratibořicích. Soutěž nakonec vyhrál návrh sousoší Babička s dětmi sochaře Oto Gutfreunda, předložený mimo soutěž. Konečné architektonické úpravy a umístění pomníku provedl prof. Pavel Janák.
S figurálním řešením Ceny vítěze (1923) vyhrává soutěž o cenu Autoklubu Československé republiky. Do období tzv. civilní plastiky patří díla Běžec (1924), Boxer (1924), Start (1924) i Vrhač koulí (1925). Pro banku Slavii vymodeloval postavu Slávie (1925) - ženský půlakt stojící u mladé lípy a držící v ruce holubici jako symbol mírového založení Slovanů. Touto sochou obeslal Mezinárodní výstavu dekorativního umění v Paříži a v roce 1925 za ni získává zlatou medaili. Pro československé velvyslanectví ve Varšavě vytvořil lustr pro kuřácký salonek. Velkým soutěžním úkolem byly také dvě ženské a dvě mužské postavy pro Úrazovou pojišťovnu v Praze na motivy Práce, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění (1926-27).
Stěžejním dílem Benešovy kariéry měla být jezdecká socha Jana Žižky před památníkem osvobození v Praze na Vítkově. Do soutěží se přihlásil v roce 1913, 1926 a 1928. V roce 1926 měl sochu v podstatě vyřešenu. Porota však první cenu nevyhlásila a o druhou cenu se Ladislav Beneš dělil se sochařem Karlem Dvořákem. Z užší soutěže měl jeden z nich vzejít jako vítěz a realizátor pomníku, ale po zákulisních  machinacích vytvořil pomník Bohumil Kafka, který se soutěže vůbec nezúčastnil.
Neúspěch v soutěži, a především neočekávaný zásah do výběru tvůrce pomníku zvenčí,  Ladislav Beneš těžce nesl po zbytek života. Vrátil se k plastice Zory a vytvořil ležící akt Svítání. V období let 1920 až 1929 vzniká také plastika Poutník Kamanita, objevuje se Bohyně války, Meditace, Země (1926) a Matka země (1928). Jako bezprostřední odpověď na sochařovo vnitřní rozpoložení vznikají sochy Bivoj, Ikaros, Samson, Magdaléna a Prométheus. Z tanečních motivů zvěčňuje tance Widmannové - Klečící, Ruth Saint - Denisové - Oheň a umění Taťány Karsaviny.

Na základě předešlých zklamání se rozhoduje opustit Prahu a roku 1930 odchází na venkov do Častolovic do vily čp. 226, což bylo letní sídlo přítele a význačného českého malíře Mistra Antonína Hudečka. Zde hledal a možná i trochu našel klid. Mariana Vorlová, matka dvou synů, z nichž mladší Jiří byl prohlášen za vlastního syna Antonína Hudečka, se stala Benešovou ženou. V roce 1931 odjel Beneš na svou druhou cestu po Itálii trvající dva měsíce. Po svém návratu realizuje na základě veřejné zakázky sochu Primavera. V roce 1933 vzniká Stařena (Chudoba), Myslitel (1934), Zrání (1934), Tanečnice (1934), Šebastián (1934). Těsně před válkou v roce 1936 získává veřejnou zakázku na pomník Bedřicha Smetany v Pardubicích. Peníze za pomník sice obdržel, ale dílo nebylo kvůli příchodu II. světové války postaveno, což považoval Ladislav Beneš za další znamení osudu.
Během války vznikla díla Lotova žena (1939 - 41), Válka (1942 - 45). Od těchto drobných plastik se neustále vrací k modelu Jana Žižky. Vytvořil rovněž několik pomníků obětem fašismu. Z jeho díla přímo čiší vlastenectví a láska k národu.

V průběhu druhé světové války byla Mariana Benešová dosazeným správcem sternberského zámku a svým krajanem  (Rakušanem Kotkem) několikrát pozvána k účasti na pořádaných akcích. Její prvorozený syn Jaroslav Vorel vstupuje do německé armády a aktivně se účastní bojů na východní frontě. Oproti tomu ve stejném období vytváří Ladislav Beneš plastiku vojevůdce asyrského krále Nabukadnésara  - Holofernese a protektorátního prezidenta Emila Háchy. Obě díla, pak byla z nepochopení umělcovy myšlenky a skutečného záměru, použita jako důkazní materiály u soudu. Rachitická postava muže (aktu) s obličejem Adolfa Hitlera a nadměrně velkou přilbou, držící v ruce uťatou hlavu, není zcela jistě symbolem vítězství Říše, jak bylo soudu mylně interpretováno, ani busta Emila Háchy umístěná při procesu chybně na postavci, původně určená na zem se zakončeními nápadně připomínajícími lidské lejno, rozhodně neopěvovala historickou osobnost, tehdy označenou za zrádce národa.
Nic platno, vypracování přesného posudku Benešova díla nebylo povoleno ani renomovanému kunsthistorikovi Janu Balekovi, a tak byl Ladislav Beneš odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře do věznice Mírov. Až v roce 1952 se s podlomeným zdravím a tuberkulosou vrátil z vězení zpět do Častolovic. Ani během výkonu nespravedlivého trestu však Ladislav Beneš umělecky nezahálel a  vytvořil několik kreseb a soch vězňů i svých věznitelů. Po dobu umělcovy nepřítomnosti byl bohužel častolovický ateliér několikrát vykraden, přičemž z něj zmizely, kromě uměleckých děl, i veškeré sochařské pomůcky, které si pak Ladislav Beneš musel znovu pořizovat. Ironií osudu je pak zvláště skutečnost, že  s pomůckami a uměleckými díly zmizely i Benešovy deníky a zápisky, které by byly schopny jednoznačně prokázat sochařovu nevinu.
Po návratu z vězení byla osobnost Ladislava Beneše v Častolovicích, až na pár výjimek a přátel, vnímána velice komplikovaně a odtažitě. Teprve později se veřejné mínění spoluobčanů otáčilo na umělcovu stranu. Ladislav Beneš dožil v ústranní v nevytápěném zahradním ateliéru, zdobeném asyrskými reliéfy. Nedostatek peněz ho často přivedl k tomu, že za drobné služby platil svým dílem nebo portrétoval lidi ze sousedství.

Nezbývá, než jen uvést smutné konstatování, že již zmiňovanému doktoru Janu Balekovi, významnému českému teoretikovi a historikovi výtvarného umění, zabývajícímu se moderním českým a západoevropským malířstvím, sochařstvím a grafikou 20. a 21. století, nebyl překvapivě umožněn  přístup do depozitáře Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou ani v roce 1990, kdy začal pracovat na Benešově monografii a chtěl za tímto účelem pořídit fotografie umělcových soch.

Z děl Ladislava Beneše, která se nachází přímo v Častolovicích, jmenujme následující: busta Antonína Hudečka, umístěná jednak na místním hřbitově, jednak v Hudečkově galerii, několik soch na zahradě vilky čp. 226 a divadelní maska nad jevištěm sálu U Lva.
V blízkém okolí nalezneme jeho díla v Orlické galerii v Rychnově nad Kněžnou a na ličenském mlýně je instalována pamětní deska humanistického badatele Antonína Truhláře, tamějšího rodáka. Ladislav Beneš je autorem návrhu a modelu, který z bronzu odlil Franta Anýž v Praze.

Vzešel ze skromných poměrů a jak se výše dočítáme, v závěru života byl opět stižen chudobou. Svá osobní zklamání a neštěstí přisuzoval moci peněz, potažmo, coby člověk věřící východním mytologiím a konspiračním teoriím, pražské židovské společnosti. Byli to právě tzv. Umělci Hradu nebo sochaři židovského původu, kdo jej poráželi, z jeho pohledu, v nečestně vedených výtvarných soutěžích. Je téměř nasnadě odvodit si, že díky předchozím životním zklamáním, víře a zastávaným názorům, se antisionistické motivy občas objevovaly v jeho díle nebo dokonce zdobily umělcův ateliér.

Ladislav Beneš zemřel 6.10.1956 ve svém ateliéru v Častolovicích. Krátce před smrtí vytvořil hlavu Janka Kozice Vlka, inspirovanou dílem A. Jiráska a v roce 1956 vzniká jeho poslední dílo Tanečnice smrti, symbol smíření.  Podorlické městečko se nakonec stalo i  místem sochařova posledního odpočinku. Je pochován na zdejším hřbitově v rodinné hrobce.
Před smrtí se stihl postupně rozloučit se všemi blízkými, vyjma milované Mimi, které se bohužel nedočkal. Nechal si důstojně zapálit poslední cigaretu, a ta mu s posledními údery srdce odpadla na zem. Svému mladému příteli Otakaru Jelínkovi stačil ještě říct: „Otáku,  odcházím do věčných lovišť. Přál jsem si, abych byl jako Michelangelo, tolik věcí jsem chtěl ještě udělat, teď už vím, že to určitě nestihnu.“

Sochaře Ladislava Beneše lze bezesporu řadit mezi nejvýznamnější umělce své generace. Jeho díla byla vystavována v Kolíně nad Rýnem, Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Mnichově, Vídni. V Čechách byl a je doposud neprávem opomíjen. Zasloužil by si jistě více naší pozornosti, už proto, že šlo podle dosud žijících pamětníků o člověka charakterního, citlivého a lidsky upřímného. Osobnost Ladislava Beneše, člověka vynikajících kvalit a umělce evropské úrovně, by měla být konečně správně pochopena, ne-li společensky rehabilitována.

Jiří Václavík, 6.6.2016

Autor čerpal informace pro svůj článek ze zvláštního otisku časopisu Ústavu pro teorii a dějiny umění, umění, ročník XV-1967, Nakladatelství československé akademie věd, internetu a vzpomínek pamětníků, zejména doc. dr. Otakara Jelínka Csc.