BALBÍN, Bohuslav PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 5
NejhoršíNejlepší 
Napsal uživatel Jiří Václavík   
Čtvrtek, 12 Srpen 2010 12:08
Velikost písma:

Bohuslav Balbínnarozen 3.12.1621 v Hradci Králové, zemřel 28.11.1688 v Praze

Kněz, misionář, učitel, vědec, jedna z nejpozoruhodnějších postav českého pobělohorského období. Autor osmdesáti knih, znalec a milovník českého jazyka, české historie. Kritický duch církve, byť hluboce věřící.

S Častolovicemi Bohuslava Balbína pojí pět let raného dětství. Od roku 1625 do roku 1630 a později v době prázdnin pobýval u pana Otty z Oppersdorfu. Jako misionář působil i v okolí naší obce  /např. v Rychnově nad Kněžnou/. V častolovickém zámku, kam se uchýlila jeho ovdovělá matka a využila pohostinství pana Otty, se Balbín v sedmi letech už jako malý zaobíral čtením Hájkovy kroniky české, ve své době populární knihy, z níž čerpal informace i v dospělosti (což vzbudilo o půldruhé století později nelibost Františka Palackého, podle něhož je Hájkova Kronika pramenem nespolehlivým).
Bohuslav Balbín pocházel z velmi vážené a kulturní rodiny  Balbínů z Hradce Králové. Jeden z jeho předků byl humanistickým básníkem /Jan Balbín/, pradědeček Jiří zastával funkci primátora a královského rychtáře v Hradci Králové. Jeho otec Lukáš Škornice Balbín, užívající predikátu z Vorličné, zastával za stavovského povstání úřad královského purkrabí v Pardubicích, kde hájil pardubický hrad proti stavovským vzbouřencům. Po bitvě na Bílé hoře úřad opustil a usadil se s manželkou a dětmi ve městě, z něhož Balbínové pocházeli, v Hradci Králové. Zde se také, jako sedmé dítě, roku 1621 Bohuslav Balbín narodil. Kmotrem mu byl vévoda Albrecht z Valdštejna. Otec v únoru následujícího roku ve věku 37 let zemřel. Vdova Zuzana byla po čtyřech letech nucena prodat svůj dům v Hradci Králové za 300 zlatých jezuitům a přijala pohostinství pana Otty z Oppersdorfu na zámku v Častolovicích. Bohuslav se narodil jako  slabé, neduživé děcko, a tak jej matka v úzkosti zasvětila staroboleslavské Bohorodičce. Chlapec se prý až zázračně uzdravil, takže pak přežil všechny svoje starší sourozence a s nejhlubší úctou vzhlížel nejenom k Panně Marii, ale ke všem světcům vůbec. Vedle matky jej vychovávala babička a byla to nejspíše ona, kdo v něm probudil zájem o přírodu, lásku k ní a naučila ho znát spoustu bylin. Lásku k přírodě stejně jako zbožnost v hochovi podporoval též Otta  z Oppersdorfu, který u něj probudil vášeň k rybářství a myslivosti.
Když mu šlo na desátý rok, /r.1631/, byl Balbín poslán do benediktinské školy v Broumově, kde se seznámil i s budoucím pražským arcibiskupem Ferdinandem Matoušem Sobkem z Bilenberka. Později už studoval jen u jezuitů. Např. v Jičíně, kde kolej založil Balbínův kmotr Albrecht z Valdštejna, v Praze, poslední dvě latinské školy studoval v Olomouci. Zde ho polský jezuita Mikuláš Leczycki, duchovní představený olomouckého semináře, získal pro vstup do jezuitského řádu.
Po studiích v Olomouci byl Balbín Leczyckim poslán do Brna na dvouletý jezuitský noviciát. V září 1638 Balbín složil první řeholní sliby, tzv. řeholní vyznání (slib chudoby, poslušnosti a čistoty), a tím se uzavřel vzájemný závazek mezi ním a jezuitským řádem. Poté studoval v Kladsku a v Klementinu a na konci studia získal diplom magistra filozofie. Mladý student se stal průvodcem pro učeného španělského jezuitu Rodriga Arriagu (1592 - 1667). V letech 1646 až 1650 studoval v Praze teologii.
Jako sedmadvacetiletý se dostává do víru válečného běsnění -  roku 1648 se účastní obrany Karlova mostu proti Švédům. Na bojišti se seznamuje s Karlem Škrétou a proslulým lékařem Marcusem Marcim z Kronlandu, který mu o několik let později /1655/ zachrání život, když ho vyléčí z černých neštovic, tehdy smrtelné nemoci, kterou se Balbín nakazil při výkonu svého kněžského poslání u posledního pomazání.
Roku 1649 je Balbín vysvěcen na kněze a začíná působit jako misionář ve východních Čechách / v okolí Častolovic, v Rychnově nad Kněžnou a j./.
V průběhu let se Balbín přátelil také s novoutrakvistickým myslitelem Pavlem Stránským. Přátelské styky udržoval i s Wolfem Maxmiliánem Lamingerem z Albenreuthu, Jiráskovým „Lomikarem". Po třech letech vstupuje na dráhu učitele. Nejznámější je jeho působení v Jindřichově Hradci, kde jeho asi třináctiletá dráha učitele náhle končí. Bohuslav Balbín je náhle sesazen z učitelského úřadu a zbaven veškerého styku s mládeží. Prý se údajně projevila pečlivě tajená pedofilní orientace. Pro takováto tvrzení však reálné důkazy neexistují, vše je zahaleno i zpovědním tajemstvím, takže je pravděpodobné, že tato informace posloužila jako záminka jak zbavit úřadu učitele, který se netajil svou láskou k národu i vlasti.
Balbín byl nucen uzavřít se před okolním světem, což udělal tím, že se až do konce svého plodného života věnoval práci vědecké, a to v Klatovech. 
První Balbínovou odbornou historickou knihou je „Vita Arnesti" o životě prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Původně chtěl Balbín napsat práci o Karlu IV., ale ustoupil svému kolegovi Janu Gamansovi. Pro svoji biografii o Arnoštovi z Pardubic jezdil po středoevropských archivech. Psal také o rodu Gutštejnů, historii staroboleslavskou a české dějiny (1669 – „Výtah z českých dějin"). Zajímal se o vztah blahoslaveného Hroznaty k tepelskému klášteru. Jeho Epitome rerum Bohemicarum o českých dějinách bylo zakázáno, protože v některých pasážích upíralo dědická práva Habsburků a Balbín byl poslán do „exilu" v Klatovech.  Výtah z českých dějin  (Epitome rerum Bohemicarum) nakonec vyšel roku 1677 po zásahu Matěje Tannera, pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna a dvořana hraběte Lamberga. Dílo obsahovalo přes 800 stran.
Z pocitu pronásledování a opuštěnosti vzniklo v klatovském vyhnanství v letech 1672 - 1673 Balbínovo nejznámější dílo - Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Kniha nebyla původně určena veřejnosti a vznikla na přání Pešiny z Čechorodu. Pro svou odvážnost a kritiku byla vydána až roku 1775. V knize je kriticky vypodobněn i Balbínův největší nepřítel, prorakousky orientovaný nejvyšší purkrabí království českého Bernard Ignác Bořita z Martinic, který Balbínovi přichystal potíže s vydáním Epitome.
Balbín napsal ještě jedno odvážné dílo, a to čtyři fiktivní náhrobní nápisy „Pamětní nápisy na Bernarda Ignáce z Martinic", které jsou satirou na osobu purkrabího.
V posledních 10 letech života realizoval své dílo „Miscelanea historica regni Bohemiae". Svá díla psal převážně latinsky. Jeho zájem o divadlo se obráží i v jeho díle. Napsal několik desítek církevních i světských divadelních her. Věnoval se i veršování – „Včelí roj". Většinou psal krátké epigramy, často satirizoval, zároveň je i autorem dvou děl na téma rétorika – „Verisimilia humaniorum disciplinarum" a „Quaesita oratoria". Vytvořil také literárně teoretický spis „Verisimilia" (Nástin humanistických disciplín), o který se zajímal i polský slavista W. Bobek. Zabýval se i klasickou latinou. Za svůj vzor pokládal Tita Livia. Jeho snahou bylo zobrazit českému národu jeho velkou slavnou minulost. Literární vědci zaznamenali jeho výrok: „ Kdo proti vlasti brojí a ji zrazuje, většího se dopouští zločinu, než kdyby zavraždil svou mateř.“
V tehdejší barokní kultuře je znám opěvováním mariánského kultu tzv. mariánským triptychem „Diva Vartensis", „Diva Turzanensis" a „Diva Montis Sancti“ (Mariánské poutní místo ve Vartě, Mariánské poutní místo v Tuřanech a Mariánské poutní místo ve svaté Hoře u Příbrami). Všechna tato díla byla vykonána z příkazu představených a jsou doplněná regionální historií. Diva Montis Sancti je z nich nejrozsáhlejší, má 618 stran. Jejím tématem je socha Panny Marie Svatohorské v Příbrami. Balbín na ní pracoval téměř 5 let. Kniha má dva historické dodatky, a to o městě Beroun a genealogii rodu Malovců, kteří z vděčnosti tuto knihu finančně zaopatřili.
Ke konci života Bohuslav Balbín ochrnul po mozkové mrtvici a byl schopen psát pouze levou rukou. Ve svém psaní i přes propukající slepotu nepřestal a svá díla začal diktovat písaři. Zemřel roku 1688 a je pohřben u sv. Salvátora v Praze.

 



PageRank

WebInfo - SEO analýza


Vytvořil a spravuje Daniel Beneš © 2010 - 2015 | Grafika Daniel Beneš & Jiří Václavík © 2010 - 2015
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko