BENEŠ, Ladislav PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 6
NejhoršíNejlepší 
Napsal uživatel Jiří Václavík   
Čtvrtek, 12 Srpen 2010 12:27
Velikost písma:

Ladislav Benešnarozen 24. srpna 1883 v Praze na Malé Straně, zemřel 6.10.1956 v Častolovicích

 

Sochař evropského formátu, člen Umělecké besedy, Spolku výtvarných umělců Mánes, představitel kubismu, tvůrce plastik, pomníků a figurální tvorby.  

S Častolovicemi Ladislava Beneše pojí pobyt od roku 1930, kdy se ženou Marianou pobýval ve vile čp.226, letním sídle Mistra Antonína Hudečka. Zde je také pohřben v rodinné hrobce. Z jeho díla přímo v Častolovicích můžeme spatřit Hudečkovu bustu na hrobce zdejšího hřbitova, jakož i v čelní části Hudečkovy galerie. Z jeho ateliéru pochází též divadelní maska zavěšená nad jevištěm sálu U Lva v Častolovicích. V blízkém okolí nalezneme jeho díla v Orlické galerii v Rychnově nad Kněžnou či na ličenském mlýně, kde se nachází pamětní deska humanistického badatele Antonína Truhláře, který se tam narodil. Ladislav Beneš je autorem návrhu a modelu, který z bronzu odlil Franta Anýž v Praze.


Ladislava Beneše lze bezesporu řadit mezi nejvýznamnější umělce své generace. Jeho díla byla vystavována v Kolíně nad Rýnem, Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Mnichově, Vídni. V Čechách je doposud neprávem opomíjen. Snad se na tomto stavu podepsalo nikdy nepotvrzené osočení z kolaborace za II. světové války, „dotvrzené“ i jeho poválečným uvězněním. Už proto, že šlo i podle dosud žijící pamětnice paní Květy Jelínkové z Častolovic o člověka charakterního, citlivého a lidsky upřímného měly by být nízké klevety eliminovány. Osobnost Ladislava Beneše, člověka a umělce vynikajících kvalit evropské úrovně, si to zaslouží.
O životě a díle dále uvádíme: Dětství prožíval v domě čp.283, který se nachází v pražské Nerudově ulici. V průběhu dospívání mu na tuberkulózu zemřela sestra, s bratrem se rozloučil během I. světové války. Jeho maminka byla prostá, citově uzavřená a nábožensky založená žena, pravým opakem byl vždy veselý a humorem překypující otec, provozující na Malé Straně ševcovskou živost. Ševcem se měl stát i mladý Ladislav Beneš, ale jeho životní cesta se ubírala jinam, to když si kreslířského a modelářského nadání svého žáka všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze.
Studia začal v roce 1897 u profesorů Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy. Ve škole příliš nezahálel - byl nadaným, technicky a řemeslně zručným žákem. Na studia si přivydělával s pražskými štukatéry. V této době pracoval například na figurách budovy pražského Hlaholu, Wilsonova nádraží a Hlávkova mostu. Jeho umělecký život se vyznačoval rychlým zráním osobnosti, rozpolceností a vnitřním neklidem. Školu ukončil v roce 1904. Po studiích se stal jedním z návštěvníků pověstné Unionky a jeho vzorem se stal francouzský sochař Auguste Rodin. Od roku 1911 byl členem Umělecké besedy. Dveře do tohoto spolku mu otevřel portrét předčasně zemřelé sestry Aničky. Následně získal první veřejnou zakázku v podobě pomníku mistra Jana Husa v Bohušovicích u Terezína. Za vydělané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze, kde působil až do roku 1919 a vyrazil na cestu po drážďanských sbírkách. Činnost v Umělecké Besedě mu připadala svazující, a proto přešel do Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož členem byl až do roku 1934. Nastalo umělcovo kubistické období. V té době vznikly plastiky Sv.Antonín (1912), Dívka (1912). V roce 1915 došlo k jeho uměleckému odklonu od kubismu a z jeho ateliéru vzešla Vlastní podobizna (1915). Na zmiňované dílo navázala Smyslnost (1917), Ušlechtilost (1921), Tajemství (1923) a další. Mezi popisnější podobizny lze zařadit Podobiznu V. H. Brunnera (1912), velkého Benešova přítele. Podobizna T. F. Šimona (1913) a Podobizna Josefa Mánesa (1915) jsou založeny na klasické idealizaci. Na jejich rozhraní stojí Podobizna chlapce (1917), kterým není nikdo jiný než syn Antonína Hudečka Jiří a Podobizna inženýra K. (1921). Největší význam v uměleckém životě Ladislava Beneše však měly plastiky dušezpytného zájmu. Patřil totiž k umělcům, kteří po celý život svou tvář pro sebepoznání sledovali jako umělecký motiv. V roce 1915 mizí poslední peníze za pomník Mistra Jana Husa, a Beneš se znovu ocitá v nejistých sociálních podmínkách a hrozí mu odchod do války. V této době začal žít bohémským životem. Stal se téměř denním hostem pražské tančírny Montmartre. Byl znamenitým tanečníkem a v tanci nalézal únik od reality a osamění. Po jednom z pozdních nočních návratů, ve chvílích největší únavy, vznikla také již zmiňovaná Vlastní podobizna (1915). Tanec se stal v letech 1915 - 1926 častým motivem pro jeho díla. Vytvořil plastiky tanečnice Olgy V. Gzovské, Dívka a smrt, Diana (1916), Somnambula (1916). Umělcovo sebepoznávání vyjadřovaly plastiky Kráčejícího muže a Torzo (1930). Klasicizujícímu charakteru odpovídala díla Venuše a Podobizna umělcovy ženy (1927). V jeho tvůrčím procesu měla velký význam i kresba.
Na podzim roku 1916 byl Ladislav Beneš povolán na vojnu k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. V omezené míře pokračovala jeho tvůrčí činnost i zde. V Solnohradě se seznámil s malířem Antonínem Hudečkem a setkal se také se svou budoucí ženou, vynikající pěvkyní Marianou Vorlovou. V roce 1921 absolvoval Ladislav Beneš poznávací cestu po Itálii, která ovlivnila jeho další umělecký vývoj. Po návratu domů propadá Beneš krizi a uzavírá se do sebe. Na začátku 20. let 20. století se zúčastňuje soutěže na pomník Josefa Mánesa a navrhuje československý dukát, za který získal čestné uznání. Jako zajímavost lze uvést, že se v roce 1922 zúčastnil umělecké soutěže, vyhlášené Spolkem výtvarných umělců Mánesa a českoskalickým odborem Klubu českoskalických turistů na vytvoření pomníku Boženy Němcové v Ratibořicích. Soutěž nakonec vyhrál návrh sousoší Babička s dětmi sochaře Oto Gutfreunda, předložený mimo soutěž. Konečné architektonické úpravy a umístění pomníku provedl prof. Pavel Janák.
S figurálním řešením Ceny vítěze (1923) vyhrává soutěž o cenu Autoklubu Československé republiky. Do období tzv. civilní plastiky patří díla Běžec (1924), Boxer (1924), Start (1924) i Vrhač koulí (1925). Pro banku Slavii vymodeloval postavu Slávie (1925) - ženský půlakt stojící u mladé lípy a držící v ruce holubici jako symbol mírového založení Slovanů. Touto sochou obeslal Mezinárodní výstavu dekorativního umění v Paříži a v roce 1925 za ní získává zlatou medaili. Pro československé velvyslanectví ve Varšavě vytvořil lustr pro kuřácký salonek. Velkým soutěžním úkolem byly také dvě ženské a dvě mužské postavy pro Úrazovou pojišťovnu v Praze na motivy Práce, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění (1926-27). Jeho největším úspěchem měla být jezdecká socha Jana Žižky před památníkem osvobození v Praze na Vítkově. Do soutěží se přihlásil v roce 1926 a 1928. V roce 1926 měl sochu v podstatě vyřešenu. Porota však první cenu nevyhlásila a o druhou cenu se Ladislav Beneš dělil se sochařem Karlem Dvořákem. Z užší soutěže měl jeden z nich vzejít jako vítěz a realizátor pomníku, ale po zákulisních  machinacích vytvořil pomník Bohumil Kafka, který se soutěže vůbec nezúčastnil. Neúspěch v soutěži, a především neočekávaný zásah do výběru tvůrce pomníku zvenčí,  Ladislav Beneš těžce nesl po zbytek života. Vrátil se k plastice Zory a vytvořil ležící akt Svítání. V období let 1920 až 1929 vzniká také plastika Poutník Kamanita, objevuje se Bohyně války, Meditace, Země (1926) a Matka země (1928). Jako bezprostřední odpověď na sochařovo vnitřní rozpoložení vznikají sochy Bivoj, Ikaros, Samson, Magdaléna a Prométheus. Z tanečních motivů zvěčňuje tance Widmannové - Klečící, Ruth Saint - Denisové - Oheň a umění Taťány Karsaviny.
Na základě předešlých zklamání se rozhoduje opustit Prahu a roku 1930 odchází na venkov do Častolovic. V roce 1931 odjel na svou druhou cestu po Itálii trvající dva měsíce. Po svém návratu realizuje na základě veřejné zakázky sochu Primavera. V roce 1933 vzniká Stařena (Chudoba), Myslitel (1934), Zrání (1934), Tanečnice (1934), Šebastián (1934). Těsně před válkou v roce 1936 získává veřejnou zakázku na pomník Bedřicha Smetany v Pardubicích. Peníze za pomník sice obdržel, ale dílo nebylo kvůli příchodu II. světové války postaveno, což považuje Ladislav Beneš za další znamení osudu.
Během války vznikají díla Lotova žena (1939 - 41), Válka (1942 - 45). Od těchto drobných plastik se neustále vrací k modelu Jana Žižky. Vytvořil rovněž několik pomníků obětem fašismu. Krátce před jeho smrtí vytvořil hlavu Janka Kozice Vlka, inspirovanou dílem A. Jiráska a v roce 1956 vzniká jeho poslední dílo Tanečnice smrti, symbol smíření. 

 



PageRank

WebInfo - SEO analýza


Vytvořil a spravuje Daniel Beneš © 2010 - 2015 | Grafika Daniel Beneš & Jiří Václavík © 2010 - 2015
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko