Můj děda byl častolovický klempíř. To když hospodyňce oděravěl hrnec na plotně, už při cestě pro pečivo k Bělkům přinesla dědovi hrnek se slovy: „Pane Průša, zaletujte mi to, já se cestou z nákupu stavím." Děda rozpálil „letlampu", jak říkal, hrnek potřel kyselinou, zaletoval cínem, a když babka přišla, práce byla hotová a děd si řekl o korunu.  Do kšeftu náš děda opravdu nebyl, říci si o peníze neuměl, ale svému řemeslu rozuměl velmi dobře. Myslím, že nebyla v Častolovicích  a okolí střecha, které by se po klempířské stránce nedotkla ruka mého dědy či praděda. I zámek dával dědovi práci téměř stále. Vždy bylo co opravovat, letovat či nýtovat. Na věži kostela byl můj děda okouknout práci svého vyučence pana Franty Izáka po lešení ještě v osmdesáti letech.

Jednou z povinností klempíře bylo i letování rakví. To když bylo z nějakého důvodu nutné rakev s neboštíkem zaletovat, zavolali dědu do kaple sv. Václava a děda práci provedl. V tichosti, čistě a bez zbytečných průtahů a řečí.

Jednou umřela  jistá stará žena. Prý na nějakou nebezpečnou chorobu.  Vzkázal pan policajt dědovi, ať přijde, že se musí rakev zaletovat. Slyšel to tenkráte i synek Jeník a škemral, že chce jít s tátou. Maminka hubovala, že to jsou věci, u kterých děti být nemusí, ale kluk si to vyprosil a tátu do kaple doprovodil. Táta byl jeho vzor  a on od mala pozoroval a učil se jeho práci. Tak to dříve bývalo skoro všude. Syn se učil od otce a pak pokračoval v jeho řemesle.

I tentokráte mistr klempíř poměřil rakev a pokusil se o nasazení víka. Ale nějak to vázlo. Ouha! V rakvi se milé babce pokrčila kolena a teď kvůli tomu nešlo přiklopit víko. Co dědovi zbývalo? Opřel se silou o babčina kolena, aby je narovnal a …………………mrtvá babka se rázem v rakvi posadila!
Dodnes strýc vypráví o tom, jak rychle byl tenkráte doma u maminky.

Takové a jiné byly příhody mistra klempíře v Častolovicích v první polovině dvacátého století.

Marie Kalmusová (roz.Hronešová)