Alžběta Valentová (roz.Zöllnerová): Ke 100. výročí úmrtí Elišky Zöllnerové… PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 10
NejhoršíNejlepší 
Napsal uživatel Jiří Václavík   
Středa, 02 Březen 2011 00:00
Velikost písma:

Eliška Zöllnerová

Jméno Elišky Zöllnerové (* 31. 7. 1822) už znají asi jen její potomci, možná i některé herecké rodiny a historikové, kteří se zabývají dějinami našeho divadelnictví. Proto nejprve krátké připomenutí divadelní společnosti, kterou Eliška Zöllnerová vedla jako ředitelka více než 45 let.

Vzpomínat na Zöllnerovy znamená vypravit se v duchu až do poloviny 18. století, putovat s německou hereckou společností nejen po Německu, ale také po Rakousku, Rumunsku či Itálii a sledovat její pozdější osudy v českých zemích, kde se jejím principálem stává Filip Zöllner a společnost se stává jednou z nejvýznamnějších společností českých. Výrazně umělecky vyspěla za působení J. K. Tyla. Po Tylově smrti a později i po smrti Filipa Zöllnera se vedení ujímá o mnoho let mladší manželka Eliška, legendární „babička“ Zöllnerová. Celé Čechy i velká část Moravy nadšeně vítá její soubor. Její zásluhou, třebaže ona sama nemluvila zcela správně česky, hraje se v Jihlavě i v dalších poněmčených městech poprvé česky. Vede společnost se svými syny Filipem a Františkem, činoherní soubor se rozšiřuje o hudebníky a zpěváky, hrají se operety a i lehčí opery. Ve společnosti hraje a vyrůstá nepřeberné množství později známých herců a hereček. Více o celé společnosti a o tom, proč skončila životní pouť této ve své době ojedinělé ženy, se dočtete v medailonku na webových stránkách Společnosti přátel Častolovic a také v Almanachu města.

Eliška Zöllnerová a pan Šourek

Ráda bych přiblížila babičku Elišku, jak na ni vzpomínali ti, co s ní žili nebo se s ní setkali. Sama prý nikdy nevystoupila na scénu, byla matkou a duší celé společnosti. Nevěděla, co je umění, ale poznala, kdo umí. Nedovedla posoudit, mluví-li herec nebo herečka dobře, ale prohlédla si herečku před představením, má-li čisté spodničky a bezvadné prádlo. Sama připravila kostýmy, sama je, s kartáčem v ruce, ukládala. Věděla o každém utrženém knoflíku…. Odhadla i, obléká-li se dost důstojně herec u ní angažovaný. Když ne, koupila mu šaty. Přirozeně, částku za ně strhávala z gáže nepatrnými splátkami. Tenorista musel dostat kožich. Nejen pro reprezentaci, ale také k ochraně hlasu. Běda, když si hubený herec nevzal vycpávky (vatony) pod punčochy nebo pod trikot. Dovedla hromovat, láteřit, tlouci do stolu, až se okna třásla, což doprovázela slovně svým sakrmentslape, sakraláte , ty podvoromu, ale vzápětí byla bodře laskavá. Uměla se smát, až slzela, podařil-li se hercům dobrý žert. U ní se hercům nikdy špatně nevedlo, měli zaplaceno do krejcaru. Spíš, a to velmi často, přeplaceno. Proto se také společnost držela pohromadě, členové setrvávali dlouhá léta, a proto bylo těžké ve společnosti získat angažmá. Uvázla-li kára společnosti někdy v mrtvé sezoně, vždy se našel někdo, kdo babičku založil bez záruk a dlužních úpisů, jen na hypotéku babiččiny poctivosti.

Eliška Zöllnerová v 50 letech

Ten, kdo zhlédl televizní inscenaci Principálka s Věrou Galatíkovou v titulní roli, poznal kousek ze života Elišky Zöllnerové. Třebaže herci často měli možnost smát se babiččiným maďarsko-česko-německým výrokům, přece sama nikdy nebyla směšná. Říká se, že v hereckém světě o ní nikdo neřekl špatné slovo… Můj otec Libor Zöllner (1897-1976) nám dětem často o babičce vyprávěl. Byla jeho nejmilovanější osobou v dětství také proto, že mu nahrazovala matku, která zemřela, když mu byly pouhé dva roky. Vzpomínal, jak vedla domácnost, jak výborně vařila, z jídel se mu vybavovala třeba treska na másle či pečená kachna. Jak voněla káva, která se tenkrát pražila a mlela doma. Kolem ní se soustřeďovala celá rodina. I její dospělí synové ji respektovali a chovali se k ní s velkou úctou. Otec vzpomínal, že za oběd děkovali políbením ruky. Později shromažďoval různé památky na rodinu a z jeho vzpomínek čerpal spisovatel Josef Knap (1900 – 1973) pro knihu „Zöllnerové: Dějiny divadelního rodu“ (1958), ze které jsem převzala převážnou část tohoto povídání. Babička skončila svou dlouhou životní pouť v požehnaném věku téměř 90 let(+ 25. 7. 1911) u svého nejmladšího syna Karla, v té době továrníka v Častolovicích, obklopena pohodlím a láskou. Poprvé jsem Častolovice navštívila před šesti lety. Chtěla jsem poznat místo, kde „babička“, jak byla mezi herci známá, dožila své poslední měsíce. Byla jsem mile překvapena, když jsem na hřbitově našla její hrob v tak zachovalém a udržovaném stavu. Zjistila jsem, že o hrob se stará paní Ludmila Mamulová, v té době pro mě úplně neznámá paní. Jsem velmi ráda, že jsem ji osobně poznala a že jí mohu nyní tímto poděkovat nejen za její péči o hrob, ale také za to, že Eliška Zöllnerová je vzpomenuta na stránkách Spolku přátel Častolovic.

 

Alžběta Valentová, rozená Zöllnerová V Dubí 12.února 2011

 



PageRank

WebInfo - SEO analýza


Vytvořil a spravuje Daniel Beneš © 2010 - 2015 | Grafika Daniel Beneš & Jiří Václavík © 2010 - 2015
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko