Radomír Bartoš: Vzpomínky pamětníka na osvobození Častolovic v květnu 1945

Radomír Bartoš: Vzpomínky pamětníka na osvobození Častolovic v květnu 1945 PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 5
NejhoršíNejlepší 
Napsal uživatel Jiří Václavík   
Pondělí, 09 Květen 2016 00:00
Velikost písma:

Ráno začal 5. května volat pražský rozhlas o pomoc, což vyvolalo samozřejmě velký ohlas. I na malých obcích začalo být rušno. Ačkoliv ve škole byla ubytována asi rota německých vojáků, tak na většině baráků za objevily československé prapory, jeden byl dokonce i  na škole, před níž držel stálou hlídku německý voják. Na radnici byl zřízen národní výbor, který vyzval občany k aktivní pohotovosti. Byly zorganizovány hlídkové služby, které měly chránit pořádek v obci. Do jedné party jsem byl zařazen i já. Hlídky procházely během noci po silnici od zámku až k železničnímu přejezdu.


Kuriózní bylo to, že stejnou trasu měly i hlídky německý vojáků, s nimiž jsme se pravidelně potkávali. 7. května večer jsem odcházel z domu na stanoviště hlídky. Jenomže už na rohu jsem byl zadržen a odveden do školy. V krátké chvíli byli přivedeni i další moji kolegové obdobně, jako já, zadržení na ulici. Pak nastoupila četa vojáků v čele s poručíkem, která nás šest kluků vedla jako odsouzence až do kanceláře starosty v budově radnice. Vojáci z našeho doprovodu prohledali budovu, v níž měli být údajně ukryti partyzáni se zbraněmi. Když nic nenašli, odešli a my jsme si oddechli. Kdyby tam ty zbraně našli, asi bych tohle vzpomínání nenapsal. Na hlídku jsme už nešli, vrátil jsem se domů do postele. A ráno 8. května mne už maminka budila, že vojáci ze školy už odtáhli, a že dole na městečku je silnice plná ustupujících vojáků. To jsme si nemohli nechat ujít, takže jsme dlouhé hodiny pozorovali ustupující Wehrmacht. Tváře vojáků byly unavené, někteří nás - kolemstojící - pozorovali ustrašeně, jako by se nás báli, přesto, že byli všichni v plné zbroji. Tak to šlo celý den, až ráno 9. května se v proudu vozidel najednou objevilo vozidlo sovětské, pak pokračovaly tanky a to už byli Němci beze zbraní a byl konec.
Někteří z mých kamarádů se nechali zlákat a jeli s "Rusama" na pomoc Praze, kde se stále ještě bojovalo. Já jsem ovšem nikam nejel, za což mi byla maminka zvlášť vděčna.
         Tak proběhl konec války v Častolovicích. Několik obrněných vozidel, která přijela od Rychnova, bylo dokonce zadrženo místními občany a odvedeno na sokolskou zahradu. Posádky se tam utábořily a odevzdaně čekaly na další osud. V těch prvních dnech se u nás objevili také partyzáni, údajně z borohrádeckých lesů, o nichž jsme ale vůbec nic nevěděli. Přijeli, aby se "vypořádali s místními Němci", mezi nimiž  byli i dva naši sousedi. Odehrávalo se to před školou, náhodou jsem se k tomu nachomýtl. Bylo to velice surové, takže jsem  brzy odešel domů. Poprvé jsem se setkal s takovou krutostí, při níž byli obětmi zcela nevinní lidé.
Marně jsem to srovnával s nově docházejícími informacemi o tom, jak  se v minulých letech jednalo s našimi lidmi v koncentračních táborech.
          Euforie z osvobození byla značná a nic na tom neměnily i všelijaké informace o chování  sovětských vojáků. I my jsme schovávali hodinky, když se k nám - při jakémsi cvičení - nastěhovalo družstvo vojáků a z našeho pokoje měli spojovací centrálu celého útvaru. A v mé posteli, kde jsme schovali dvoje hodinky, spal sovětský poručík. Náš pes Hary se mohl na dvoře zbláznit až na něj jeden z vojáků vytáhl pistoli a chudák pes - jakoby to tušil - utekl do kouta  zahrady a ani nemukl. Ke střílení ovšem nedošlo na přímý pokyn velitele. Jeden z těch vojáků potom večer diskutoval s otcem a pořád se ho nevěřícně ptal : " Éto tvoj dom ?" A chudák otec, pro nějž byl ten voják reprezentantem síly slibující nové sociální uspořádání společnosti, zase nechápal, proč se ten voják tak diví, že ten domek je jeho. Shodou okolností, k té vojenské návštěvě došlo v době, kdy byla maminka úplně sama doma. Otec byl v práci, Zbyněk byl v Praze a já zrovna ten den byl opět poprvé ve škole v Hradci. K žádnému incidentu nedošlo, druhý den vojáci odjeli a my vytáhli neporušené hodinky ze skrýše. Krátce na to jsem se s některými z těch našich ubytovaných vojáků setkal na volejbalovém hřišti, kde jsme sehráli asi první mezistátní utkání se sovětskou armádou. V tom zápase jsme nebrali ohled  na svou úctu k osvoboditelům  a hladce jsme je porazili.

 



PageRank

WebInfo - SEO analýza


Vytvořil a spravuje Daniel Beneš © 2010 - 2015 | Grafika Daniel Beneš & Jiří Václavík © 2010 - 2015
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko