Jezuita Bohuslav Balbín bývá vnímán a považován především za literáta a historika. Jeho počiny na poli geografie a přírodovědy jsou však neméně významné.
Balbín je ve všeobecném povědomí vzdělanců paradoxně nejvíc znám jako autor nepublikovaného „pamfletu“ De regni Bohemiae felici quondam, nunc calamitoso statu… z let zhruba 1672–1673, otištěného až Františkem Pelclem v roce 1775 jako Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, praecipue bohemica a česky známým pod názvem Balbínova obrana (nejsem balbínolog, ale lze si alespoň tiše klást otázku, zda toto nepodepsané dílo, dedikované Tomáši Pešinovi z Čechorodu, pochází skutečně s úplnou jistotou od Balbína a zda citace jeho děl v něm slouží opravdu jen ke zmatení protivníků, jak se tradičně praví, ale toto přenechám povolanějším).

Je skutečně otázkou, zda nepublikovaný nacionalisticko-panslavistický výlev, tak drahý našim obrozencům, nepochybně o mnoho předjímající jejich snahy a tak dobře jim hrající do noty, je tou nejcennější součástí Balbínova veleobsáhlého díla. Pro úplnost několik bazálních údajů z Balbínova životopisu: Narodil se roku 1621 v Hradci Králové jako poslední ze sedmi dětí (pět synů a dvě dcery) královského purkrabího pardubického panství rytíře Lukáše Balbína z Vorličné (1585–1622) a Zuzany rozené Vodičkové (1592–1644), královéhradecké měšťky. Sluší se poznamenat, že jeho křestním kmotrem byl sám Albrecht z Valdštejna. Balbínův otec již následujícího roku zemřel a neduživý, ale intelektuálně zvídavý Bohuslav Alois byl vychováván matkou a babičkou Dorotou Vilémovskou, které si k sobě i s dětmi vzal na častolovický zámek rodinný přítel Otto z Oppersdorfu, hejtman královéhradeckého kraje, zřejmě etnický Němec. Tento muž, který po léta marně čekal na narození svého dědice, si dítě Balbína neobyčejně oblíbil a brával jej s sebou na pravidelné lovecké a rybářské výpravy – tím na celý život předurčil jeho nadšení pro lovecké kratochvíle, čižbu (odchyt drobných ptáků) i rybaření. To byl pro jeho pozdější spisy o fauně a flóře Čech zcela klíčový moment, podobně jako jej jeho matka a babička, znalkyně lidového léčitelství, učily poznávat různé rostliny. Jako churavějící dítě byl svou matkou obětován staroboleslavské Panně Marii, což nezůstalo bez účinku: jednak se ukázal být z celé rodiny nejvitálnějším a přežil všechny své sourozence (zemřel roku 1688 jako sedmašedesátiletý, jeho babička se dožila dokonce osmdesátky), jednak bylo zcela samozřejmé, že je předurčen pro duchovní dráhu. To mu zřejmě nedělalo sebemenší potíž: jako talentované a pilné „zázračné“ dítě a zároveň člověk nadšeně zbožný a pověrčivý (v zásadě nevidím ostré dělítko mezi oběma jevy: pověra je víra, kterou nemáme rádi, podobně jako třeba plevel je rostlina, na níž máme spadeno) se vlastně pro podobný osud ideálně hodil – jak vyplyne z následujícího, zřejmě jej netrápila ani nemožnost založit rodinu.

MEZI JEZUITY

Klíčovou roli v jeho životě sehrál polský jezuita Mikolaj Leçzycki (Nicolaus Lancicius, 1574–1652), se kterým se setkal na olomoucké jezuitské škole a který jej získal pro řád. Balbínův poměr k tomuto mentorovi, muži vybavenému jasnozřivými schopnostmi (Ottovi z Oppersdorfu prorokoval proti všemu očekávání narození dvou synů, což se také stalo) byl na pokraji zbožňování a napsal jeho hagiografický životopis, vydaný až posmrtně (1690). Vzdělaných a vlivných přátel neměl Balbín nikdy málo: jmenujme třeba lékaře a fyzika Jana Marka z Marku (1595–1667) či opata kláštera v Teplé Raymunda Wilferta I. Je pozoruhodné, že za svého pohnutého života, plného přesouvání za vzděláním či posléze za činností misionářskou, učitelskou a historiografickou, neopustil nikdy krom exkurzů do slezského Kladska území Čech a Moravy – časté změny působiště byly pro jezuity typické, takováto věrnost jednomu regionu méně. Občas bývá v literatuře tradováno, že důvodem častých Balbínových přeložení bylo jeho horoucí vlastenectví. Nadšeným vlastencem starého ražení Balbín nepochybně byl, byť psal výhradně krásnou, ale pro nespecialistu poněkud zašmodrchanou humanisticko-barokní latinou (z glos je patrné, že česky a rovněž německy uměl velmi dobře). Ovšem zemské vlastenectví, a zejména kázání a psaní v lokálním lidovém jazyce měli jezuité téměř v popisu práce a rozhodně by nebyly důvodem k vnitrořádové perzekuci. Balbínova slibně se rozvíjející činnost obecně oblíbeného pedagoga byla přerušena roku 1660 v Jindřichově Hradci nejasným skandálem, způsobeným zřejmě příliš úzkou příchylností k jeho chovancům. Po tomto tajemném zemětřesení, které by Jaroslav Foglar zřejmě nazval „zkáza Balbínova oddílu“, byl roku 1661 přeložen do Jičína jako historiograf řádu. Po zákazu pedagogické činnosti oddělen od svých oblíbených chlapců, zabral se Balbín plně do studia archivů a také stále pokračoval, podobně jako v období studijních prázdnin v Častolovicích, v lovech v revírech a oborách svých šlechtických mecenášů. Pro Balbína je jakýmsi způsobem typické, že dějiny české jezuitské provincie nikdy nedokončil a rovněž rukopisná pozůstalost v této věci je nevelká: na plné obrátky se zabýval pouze tím, co jej bavilo, tj. „historickými“ studiemi v nejširším slova smyslu. Řádoví představení si na svého nejvzdělanějšího člena v zemi přece jen netroufli. Dobře známý je jeho letitý boj a nepřátelství se zemským purkrabím Bernardem Ignácem z Martinic (1603–1685), jehož popichoval svým ostrým jazýčkem už ve sbírce epigramů Examen melissaeum (1663). Nevole se točila zejména kolem Balbínovy knihy Epitome rerum bohemicarum, připravené k tisku 1669. Mezitím už ovšem dorostli do konzumní váhy Balbínovi někdejší chovanci a rozsadili se v různých úřadech, na svého mistra nezapomněli a podporovali jej v jeho bojích se světskými i řádovými nepříznivci. Z těchto „Balbín boys“ byli asi nejvýznamnější prezident nad apelacemi a český místodržící František Oldřich Vchynský z Vchynic (1634–1699) a již zmíněný děkan vyšehradské kapituly a mnohoobročný církevní hodnostář Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680), velmi mu byli nakloněni a nápomocni i císař Leopold I. a jeho knihovník Peter Lambeck (1628–1680).

 (pokračování příště)