(pokračování I. části)
Ten 8. březen bylo překrásné předjarní počasí, pokračuje Vydra o svém prvním setkání s E. Zöllnerovou. Tuším, že k desáté hodině dopolední přijel jsem do Ml. Boleslavě. Doptal jsem se na byt paní ředitelky, babičky El. Zöllnerové a představil se jí. Válela těsto a řezala nudle a s veselým úsměvem mne uvítala svou německo-maďarskou češtinou: „Also, sakraláte, ty seš ten ládenec aus Pilsen?“ Poslala mě do vedlejšího pokoje, kde její syn úřadoval jako její zástupce a kapelník Čermák při houslích korepetoval s Vladimírem Merhautem a nejmladším synem ředitelčiným, Karlem, profesory ze Zellerovy operety „Ptáčník“. Jako dnes to vidím a slyším. František Zöllner, ředitelčin zástupce, si mne prohlédl, ptal se na to, na ono, dal nějakou úložku a tázal se ovládám-li nějaký hudební nástroj. Já, že škrábu na housle. „To je dobře,“ povídal, „vypůjčte si někde nějaké a učte se sbory do operety „Malý vévoda“, ať jste tu něco platný.“ Pak mi řekli, abych si našel byt. Merhaut mne odvedl k místnímu divadelníkovi a ten mne doporučil své matce, která byla školnicí v místním gymnasiu, jež bylo v budově, kde bylo i divadlo. Sdílel jsem tam pokojí se dvěma studentíky....
V další částí svých pamětí Václav Vydra charakterizuje samotnou principálku - babičku Zöllnerovou:
Společnost vedla svou autoritou, energií a bystrozrakem, kterému nic neušlo. Jeden z největších zjevů v dějinách českého divadla a venkově. Rodem Maďarka z Kluže v Sedmihradsku, bývalá tanečnice, neuměla psát ani číst, mluvit dobře česky se nikdy nenaučila, z matematiky znala jen nejjednodušší sčítání, když sázela gáži hercům na stůl. Nevěděla, co je umění, ale poznala, kdo umí. Nedovedla posoudit, mluví-li herec nebo herečka dobře, ale prohlédla si herečku před představením, má-li čisté spodničky a bezvadné prádlo. Sama připravovala kostýmy, sama je, kartáč v ruce, ukládala.Věděla o každém utrženém knoflíku, o každé odpárané tkaničce. Odhadla i, obléká-li se dost důstojně herec u ní angažovaný. Ne-li, koupila mu šaty. Přirozeně, částku za ně strhovala z gáže nepatrnými srážkami. Tenorista musil dostat kožich. Nejen pro prezentaci, též k ochraně hlasu, zdraví. Běda, nevzal-li si hubený herec vatóny pod punčochy nebo pod trikoty. Dovedla hromovat, láteřit, dupat, tlouci do stolu, až se okna třásla, což provázela svým: „sakramentslape, sakraláte, ty pódvoromu“, ale dovedla být vzápětí svým způsobem bodře laskavá. Uměla se smát, až slzela, podařil-li se hercům dobrý žert. Nezůstala nikdy nikomu nic dlužna. Po této stránce byla úzkostlivě spravedlivá a poctivá. U ní se hercům nikdy špatně nevedlo. Měli zaplaceno – v zimě, v létě – do krejcaru. Spíš, a to často přeplaceno.Proto se také držela společnost pohromadě, členové setrvávali dlouhá léta a bylo proto těžko se tam dostat. Kdo od Zöllnerů odešel, šel obyčejně k většímu divadlu. Babička Zöllnerová měla všude úvěr. Uvázla-li kára v mrtvé sezóně, vždy se někdo našel, kdo babičku založil bez záruk a dlužních úpisů, vždy jenom na hypotéku babiččiny poctivosti. Třeba měli herci často příležitost smát se babičce, jejím náladám, maďarsko-česko-německým výrazům, jejím výbuchům, jejím výrokům, přece sama nebyla směšná. Napodobovali herci její řeč, grimasy, karikovali ji, ale nikdy neztratili nejhlubší respekt. Byla autoritou. Jejím starým druhem, který ji provázel životem od smrti jejího manžela, byl herec Jan Šourek. Hrál málo, ale měl přece několik rolí, na nichž si zakládal. Nosil i cedule a byl tak obchodním prostředníkem mezi obecenstvem a uměleckým vedením. Tlumočil, co se líbí a nelíbí, co by si obecenstvo přálo, oč nestojí. Byl u obecenstva oblíben pro svou rozšafnost a suchý humor. Mezi herci se mu říkalo „ Hanzi“. Dovedl často prostředkovat mezi babičkou, jíž říkal Lízinko, a herci. Hlavně mezi svobodnými, když potřebovali víc peněz, než jim snad náleželo, a babička láteřila, tloukla režným pytlíkem se zlatníky a korunami o stůl a na hercovu námitku, že přece musí jíst, křičela své: „Když nemaláš, nežraláš!“ – tehdy Hanzi, neztrativ ani na okamžik svůj božský klid, vyřkl své: „Lízinko, dej, dej mládencovi, je potřebnej.“ – Hrál výborně taroky. Měl své partie v každém městě Čech. Nikdo se tedy nediv, že jsem se v takovém prostředí cítil šťastný a blažený.
Václav Vydra to však neměl v souboru vůbec lehké. Hrál pouze v drobných epizodkách a po čase dokonce dostal písemně, že s jeho službami nepočítají, že mu chybí výřečnost a hlas, a že by se mohl uplatnit spíše u malé společnosti; u větší že by musel jen statovat a vystupovat ve sboru, než by nabyl „mohutného hlasu a vogalisace jeho“.
V listě stálo:
Ml. Boleslav 29.3.93.
Ctěný pane Vydro!
Dnešního dne jsme měli poradu, totiž já, pan Filip a pan Čermák, stran Vás. Chtěl jsem Vám dáti ještě deklamovati, ale dle náhledu obou pánů jsem musil jim dáti za pravdu. Jejich výrok jest, chcete-li se věnovati divadlu, tedy musíte mít výřečnost a tato Vám chybí; za druhé hlas a ten též nemáte. Ovšem jste mlád a že to pilností a cvičením můžete docílit. Tedy by bylo dobře, byste to zkusil u malé společnosti, kde byste musel denně hráti. U větší společnosti byste k tomu nepřišel nikdy, neb musel byste jen štatýrovat a ve sboru učinkovat. Tedy, chcete-li se věnovati divadlu, musíte si vyhlédnout společnost nejvíce 10 osob čítající, aspoň pro ten čas, nežli nabydete mohutného hlasu a vogalisace jeho. Ale jestli Vám mohu radit já, tož se vraťte domu, dokončete studie, tím uděláte pp. rodičům radost a sobě zabezpečíte existenci. Jednejte tedy, jak se Vám zdá, to co jsem Vám psal jest faktum a jen dle toho se můžete řídit.
V úctě oddaný Fr. Zöllner
P.S. Příležitost domů se vrátit, by se Vám nesmáli, máte zde. Jedete na svátky a pak řeknete doma, že se Vám u nás nelíbí, že budete čekat na jinou společnost a mezi tím budete chodit zas do školy.
Zdrceného mladíka se ujal zastánce herců Šourek a alespoň jej doporučil nejprve k řediteli malé divadelní společnosti Faltysovi a později Josefu Muškovi.
V doporučujícím dopise Hanzi doporučoval Václava Vydru jako slušného mladíka, který to myslí s divadlem vážně a pro něhož je Zöllnerčina společnost moc veliká.„ Dej mu 15 zl. Gáže a všímej si ho trochu,“ dodal.
A tak, po první prohře, na sobě začal mladý V. Vydra poctivě pracovat. Hrál divadlo v malé divadelní společnosti, šel z role do role, cvičil svůj hlas.
K Zöllnerově společnosti se znovu přidal až po šesti letech v roce 1899 na štaci v nedaleké Chocni:
A stalo se 24. května roku 1899, že jsem nastoupil tam, odkud jsem před šesti lety vyšel – u Zöllnerů v Chocni. Dostat se tam bylo pro mne velkým úspěchem a zároveň triumfem, že jsem vyvrátil vše, co mi kdysi u této společnosti upírali, když mne posílali domů, abych nechal divadla a dokončil raději studia. U Zöllnerů jsem měl zajištěnou existenci. Nestalo se tam, aby se herci nevyplatila gáže. Členstvo tu bylo jakousi elitou v divadelních poměrech na venkově. Herci byli pány. Nikdo nepocítil, že se špatně daří, i když tomu tak bylo, třeba jen málokdy. Na Zöllnerovu společnost a její členy se všude, kam přišli, hledělo jinýma očima.Bylo obecenstvo v mnohých českých městech, které chodilo do divadla, jen když přijela Zöllnerka. Lidé se tím chlubili.
4. srpna 1901 se již v Bělohradě zasnoubil s dcerou Františka Zöllnera, druhorozeného syna babičky Zöllnerové - Eliškou a 4. listopadu byli mladí snoubenci oddáni v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně. Od tchána doslal mladý pár věnem 12 zl., od strýce Filipa Zöllnera zlatou dvacetikorunu a od Karla Zöllnera dvě stříbrné lžíce. Po roce se manželům Vydrovým narodil v Roudnici nad Labem syn Václav, po dalším roce a půl v Hořicích dcera Eliška.
Od roku 1907 pak Vydra působil 13 let v Plzni, poté v Městském divadle na Vinohradech. Roku 1922 se stal hercem Národního divadla v Praze, kde působil 53 let (v letech 1945 až 1949 dokonce jako ředitel). Svou hereckou individualitu plně rozvinul v inscenacích expresionistického stylu. Uměním stylizace a dynamickým projevem vynikl při ztvárňování charakterních a tragických hrdinů. Z divadelních rolí: Don Quijote (V. Dyk Zmoudření Dona Quijota), Edgar (A. Strindberg Tanec smrti), Oinomans (J. Vrchlický, Z. Fibich Námluvy Pelopovy), Claudius (W. Shakespeare Hamlet), Prospero (W. Shakespeare, Bouře), Mefisto (J. W. Goethe Faust), Brutus Jones (E. O’Neill Císař Jones). Autor pamětí Má pouť životem a uměním a divadelních úvah Prosím o slovo. Patřil k významným osobnostem českého divadla 20. století. Hrál i v rozhlase a ve filmu.
