Druhou verzí pověstí o paní Kateřině ze Šternberka je příběh, který publikoval pan Ludvík Uhlíř v Orlickém magazínu v roce 1970.

Pověst zní takto:

Zámecká černá paní

Málem patří k dobrému tónu, aby pochmurnými a tmavými chodbami kdejakého zámku či hradu bloudila bílá paní. Ale černá paní – to je něco neobvyklého.

Prostorný rytířský sál. Pod kazetovými stropy je ticho a dýchá to zde staletími. Za půlkou dveří zámecké kaple v pološeru visí obraz. Katharina von Sternberg, řeholnice krumlovského kláštera. Častolovická zámecká černá paní. Ponurá oděvem i tváří. Poslechněte si příběh, oživující tragédii lásky a nenávisti, jehož stopy nás dovedou do XVI. století.

Kateřina, jež neoplývala velkou krásou, zvěděla, že její milý se potají schází se svou dřívější láskou. I vzedmul se v ní mocný a sžíravý plamen žárlivé nenávisti. Přinutila milého, aby vyzradil místo schůzky. Vynutila si na milenci, aby se nejen zřekl své milé, ale aby to také dokázal činem.
Kateřina se ukryla v zámeckém parku nedaleko prastaré lípy, kde se měli sejít. Potom téměř se sadistickou rozkoší sledovala, jak dopadají rány biče na tělo nechápající a překvapené dívky, jež očekávala něžné laskání a horoucí obětí. Pokořené děvče ve svém hoři a zoufalství prchlo k bezednému jezírku, v jehož ledové vodě ukončilo svůj život. Tu její milenec si uvědomil, co učinil. Že vehnal svou milou do náruče smrti. Hledal klid své duše rovněž v hlubinách jezírka.
Na Kateřinu dolehlo osamění ještě tíživější a přišly výčitky svědomí. Ve vědomí, co učinila, čeho byla strůjcem, odešla do kláštera, aby se kála ze svého smutku a oplakávala ztraceného milého. Ani po své smrti nenašla klidu. Bloudila, bloudí a bude bloudit temnými sály a chodbami častolovického zámku.

Potud dojemný příběh, vlastně bezmála horor, jehož každou větu by mělo provázet slůvko "prý": Existuje ještě jiná, méně krutá verze, která praví že Kateřina odešla do kláštera pro zhrzenou lásku. Neuvádí se další podrobnosti.

Podle vyprávění se prý bratři matky majorátního pána - Lárišové, kteří sem jezdívali na návštěvy, báli černé paní. Komorníci museli pečlivě zavírat jejich pokoje, aby je černá paní nepřišla strašit. Ti šlechtičtí strašpytlové  si zaslouží shovívavý úsměv - vždyť když už jde o strašidlo , tak přece žádné uzamčené dveře nepomohou.

Babičku Izákovou  jsem nikdy neznal než jako babičku. Ve svém požehnaném stáří musí tedy hodně pamatovat, řekl jsem si a vypravil se k ní na zvědy.

„Jo, jo, říkali, že na zámku straší …..černá paní…. Báli se jí všichni, Jarka se jí taky bál, večír by kolem toho obrazu za nic nešel,“ hovořila babička Izáková o svém synovi, který býval na zámku komorníkem. Zasmála se: „Já jestli jsem jí viděla? Kdepak, ta asi strašila jenom lepší lidi, copak by měla z takové obyčejné babky…“ Babička sice vyrůstala v dobách, kdy se na všelijaké duchy a strašidla hodně věřilo, ale zřejmě si o strašící černé paní myslela své a moc hrůzy jí nenaháněla.


Použitá literatura:
Rukopis pí. M. Breklové
Zápisky p. JUDr. M. Matase
Orlický magazín 1970, článek Ludvíka Uhlíře