narozen 14.6.1798 v Hodslavicích u Nového Jičína, zemřel 26. 5. 1876 v Praze
Vynikající osobnost naší historie, archivář, vychovatel, historik, politik, člen Královské české společnosti nauk, spoluzakladatel a později hlavní redaktor Časopisu Českého muzea, spoluzakladatel Matice české, autor monumentálního díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě / I. díl 1836, II. díl 1.část - 1839, 2.část - 1842. Dílo vydáno nejprve v německé verzi pod názvem Geschichte von Bőhmen/ V roce 1848 vůdčí osobnost národního obrození, poslanec.
S Častolovicemi pojí Františka Palackého studium pramenů a archiválií, neboť zprvu působil v Praze jako archivář rodu Šternberků, a protože si pod vedením Dobrovského osvojuje techniku a metody historické práce přímo u pramenů, dostává se i do Častolovic, kde ostatně i J. Dobrovský býval častým /letním/ hostem. Udává se, že Palacký během celoživotní badatelské práce studoval v 70 evropských archivech /jen ve vatikánském archivu opsal na 400 listin/.
Otec Františka Palackého byl luteránský kazatel a učitel v Hodslavicích u Nového Jičína. František se od dětství vyznačoval nadáním k jazykům /ovládl jich nakonec 11: řečtinu, latinu, staroslověnštinu, němčinu, maďarštinu, ruštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu a portugalštinu/. Studoval na evangelických školách v Trenčíně, Prešpurku, později působil v aristokratických rodinách jako domácí učitel a vychovatel. Tato zkušenost přinesla Palackému nejen bohaté vzdělání, ale i společenskou zběhlost a politický přehled.
V roce 1827) se oženil s dcerou bohatého pražského advokáta a velkostatkáře Terezií Měchurovou, čímž se vyřešila jeho nejistá sociální situace. Přesto, že se jednalo o „manželství z rozumu", bylo šťastné a trvalo až do Tereziny smrti r.1860.
Roku 1831 je oficiálně jmenován zemským historiografem s pověřením sepsat dějiny Království českého. V souvislosti se sběrem materiálů k této práci vzniklo dílo Staří letopisové čeští (1829). Mimo vlastní vědeckou práci se podílel na založení Matice české (1831 - podpůrný fond pro vydávání českých odborných a uměleckých knih).
Již roku 1832 začíná sepisovat životní historické dílo. Nejprve bylo vydáno v německé verzi Geschichte von Böhmen (I. díl - 1836, II. díl 1. - 1839, 2. - 1842) a později rozšířené v jazyce českém pod názvem Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Jeho definitivní podobu dokončil Palacký až na sklonku života. Tato pětidílná monumentální historická freska podává dějinný vývoj českého národa do roku 1526 (tj. do nástupu habsburské dynastie na český trůn). Vychází z jeho filosofie dějin, které jsou zde prezentovány jako nepřetržitý střet a prolínání živlu slovanského s německým a myšlenky boje autoritativní moci (středověká církev) se svobodou ducha (české husitství). Palackého pojetí bylo veřejnou vědeckou obhajobou české národní existence a důkazem politického a kulturního přínosu naší země pro evropský kontinent. Již roku 1847 byl za své zásluhy ve vědě jmenován mezi prvními členy Akademie věd ve Vídni.
V revolučním roce 1848 se stává vůdčí osobností národního obrození, politikem, který do politického života vstupuje odpovědí na pozvání do frankfurtského sněmu. V otevřeném dopise ze dne 11. 4. 1848 odmítá účast a formuluje své pojetí nutné existence státu rakouského jako protiváhy mocenských zájmů Ruska a Německa. Odtud pochází Palackého známá slova: "... kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil". V červnu 1848 předsedá Slovanskému sjezdu v Praze, o měsíc později vstupuje do Ústavodárného sněmu ve Vídni, později přeneseného do Kroměříže. Jako poslanec je zvolen do komise pro "ústrojí říše", kde předkládá svoji federalistickou koncepci uspořádání monarchie. Porážka revoluce, nástup neoabsolutismu Františka Josefa I. a s tím spjatých důsledků vedly Palackého k odchodu z politiky zpět k vědecké práci. Snaží se bez úspěchu prosadit plán na sepsání a vydávání české encyklopedie. Tuto myšlenku částečně pak uskutečnil při společné práci na Riegrově naučném slovníku (1858-79). Roku 1853 F. L. Rieger uzavírá manželství s dcerou Palackého Marií, a tak se jejich politická i názorová shoda a přátelství prohlubuje příbuzenským vztahem. V letech 1861 - 72 držel Palacký poslanecký mandát do českého sněmu a současně byl jmenován do panské sněmovny říšské rady (1861), kterou však po několika měsících definitivně opouští. Neúspěch při prosazování českého státoprávního programu vedly Palackého ke zveřejnění myšlenek v sérii článků publikovaných později souhrnně pod názvem Idea státu rakouského (1865). Tento spis stejně jako pozdější Doslov k Radhostu (neboli tzv. politická závěť z roku 1872) vyjadřují nejen vlastní politickou koncepci, ale především zklamání nad postavením národů v monarchii. Postoj Františka Palackého k postavení českého národa bývá často dokládán jeho známým výrokem: "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!" Rakousko - uherské vyrovnání roku 1867 jen potvrdilo Palackého obavy. Na protest se účastní pouti do Moskvy, která však nesplnila jeho očekávání. Vůdčí úlohu ve straně staročeské postupně přebírá jeho zeť F. L. Rieger. Roku 1872 se uchyluje do ústraní z politického života a žije střídavě v pražském bytě (nyní Palackého ul. v Praze 1) nebo na zámečku v Malči. Umírá dne 26. 5. 1876, krátce před oslavami 50. výročí počátku vydávání jeho českých dějin.
K významným pracím patřila jeho edice Archivu českého, přičemž Palacký sám se podílel na prvních šesti svazcích. Dále Popis království českého (1848) a řada studií. Politické úvahy, řeči a články shrnul do sborníku Radhost (1872).
