Národní pomněnka
na posvátné bojiště, jež pěje rolník
u Hradce Králového.

Tiskem Jana Spurného v Praze.

I.
Kde že mám pevně svůj pluh zasaditi,
kde že mám první brázdu zaorat,
rok si mám loňský letos nahraditi,
Bože můj, rač mi, rač mi požehnat,
na hrobech bratrů mám rozdělávat role,
a jich ze spánku znepokojovat,
proč zrovna zde já mám mít moje pole,
a nemohu jim pokoj zachovat.

II.
Každá ta hrouda, co se přes pluh valí,
byla krví mých bratrů zbrocená,
an zde šťastně život dokonali,
snad Bůh to pole za ně požehná,
neb ono jestiť krví vykoupeno,
a zpečetěno českou věrností,
snad přec bude Bohem odměněno,
snad aspoň tam se najde milosti.

III.
Ty koně mě jdou dneska jako pěny,
tak, že neslyším jejich dusotu,
na hrobech bratrů spících bez rozloučení,
snad nechtěj rušit jejich dřímotu,
srdce mi tlačí slzu z oka mého,
tak, že nevidím, kde mám orati,
kdo by zde neměl srdce soucitného,
kde musí hrubec žalem strnouti.

IV.
Zdá se mi jak bych oral samá těla,
jako bych pod pás v krvi se brodil,
pot se mi valí přes očí mé z čela,
jako bych mezi mrtvoly chodil,
nechci se nohou země dotýkati,
neb ona jestit krví svěcená,
srdce zde musí žalem přetýkati,
zem ta nesmí být nikdy zneuctěná.

V.
V uších mých stále  umíráček zvoní,
a nářek ducha mého proniká,
koleno mé se každým krokem kloní,
tichmo jen ústa moje naříká,
mnohý zde spící neublížil komu,
zde na poli tom život dokonal,
nenavrátil se k svým milujícím domů,
kde osud ho tak záhy pochoval.

VI.
Pročež vám přeju, přeju do věčnosti,
na poli mém zde spánku svatého,
snad aspoň tam se najde milosti,
pokoje jim u Boha věčného,
odpuste mne, že já zde na tomto poli,
musím nad vámi chléb dobývati,
to moje srdce ukrutně bolí,
budu vás každoročně žehnati.

Konec

Patisk se zakazuje.

Sepsal J.B.

Nákladem Z. Haize